Drábek dokáže se Shakespearovým texty hotové zázraky. Tentokrát dokázal ukrotit svou bujnou fantazii, nerozhazoval marnotratně nápady, ale soustředil se na vyprávění příběhu "veronských milenců" 21. století.

Rodové spory nahradil těmi etnickými. A tak jsou Kapuletové "věčně mladí" snobové bez špetky citu, kteří řeší, jak odstěhovat problémové sousedy. Nepřekvapí, že jejich nejoblíbenější proprietou je domácí solárium a že jejich večírky hlídá ochranka, která jakoby právě přišla z neonacistického koncertu.

Montekové jsou zase nespoutaná romská rodina, která žije dle svých tradic a zvyklostí, jež se pro majoritní společnost většinou jen těžko pochopitelné. Starý Montek chodí po scéně neustále s nějakými plechovými předměty, nenosí je ovšem do sběrny kovů, Drábek je vynalézavější a obrací zažité klišé...

Z ústředního páru udělal režisér geeky, kteří spolu zpočátku nedokáží komunikovat jinak než pomocí svých notebooků. Až teprve zkoušení Shakespearovy hry Romeo a Julie, ve které hrají hlavní role (ano, je zde umně využit oblíbený princip divadla na divadle), je sblíží a oni v sobě přes odpor svých rodin naleznou zalíbení. Že jejich vzdor nemůže skončit happy endem je asi jasné všem.

Jako kotva v bláznivém světě slouží milencům jen kněz Vavřinec a policistka Miranda. Vavřinec je režisérem chystaného představení, svou situaci sociálního kurátora bere s nadhledem, který ztrácí jen v okamžicích nervových záchvatů (jeden přichází třeba poté, co zjistí, že mu někdo odcizil rychlovarnou konvici).

V Richardovi III. se poměrně často vynořoval Shakespearův text, tentokrát jde Drábek více vlastní cestou. Celé pasáže z alžbětinské tragédie se objevují zpravidla jen při divadelních zkouškách. Shakespeare na konci svých her rád vrší mrtvoly, v čemž ho Drábek napodobuje, i když v logice toho, že tvoří Romea a Julii pro 21. století, by byl možná vhodnější méně melodramatický závěr.

Za zmínku opět stojí hudba Darka Krále, která je ve všech ohledech perfektní, ať už tvoří pozadí pro raperský souboj černých proti bílým, nebo jen teskně podkresluje tragický konec jednoho vztahu. O tom, že herci Klicperova divadla opravdu umí, snad je téměř zbytečné psát. Ústřední pár je místy opravdu jímavý, skvělí jsou opět Jiří Zapletal či Jan Sklenář (oba tentokrát obsazení do trošku odlišných rolích, než ve kterých bychom je očekávali).

Nesmírně vtipné pasáže plné politicky nekorektního humoru jsou střídány těmi vážnějšími, tentokrát ovšem umělecký šéf Klicperova divadla naštěstí nezačal na žádném místě planě moralizovat. Dokonce se také (až na jednu halucinogenní scénu) obšel bez zvířecích postav, které jinak jeho hry provází. Romeo a Julie je tak po všech stránkách vyrovnanou inscenací, která je vrcholem končící divadelní sezony v Hradci Králové a plně vyvažuje drobná umělecká zaváhání v oblasti komediálního žánru (Soudce v nesnázích a především Impresário ze Smyrny).