To když na znuděném Internetu najdete tak silnou trojkombinaci Hrabal - Fišar - Jirman, že zajdete, liják neliják. Za stůl na lehce nostalgickém místě, kde vám okolojdoucí umělec zapálí svíčku na stole, jen tak pro začátek.

Ano, jste v restauraci, neboť kde jinde chcete Hrabala recitovat? (Próza nepróza, to byste je museli slyšet). Jste rádi, že nikdo nekouří, protože vzduch je tak plný povídek, klarinetu a melodických hlasů, že z cigaret by se do atmosféry už nejspíš nevešla ani molekula.

A cementový prach a tatínek na betonu a zápach zabijačky a srp bez kladiva, zato zapíchnutý v lebce, a luxované azalky a klarinet. A pivo. A pak zatraceně dlouhou cestou nocí a Kafka a plačící žena v kaluži a Rembrandt a babka u stánku s horkými párky... A pivo.

Nakonec odcházíte do pomalu vodou prosyceného podvečera, v zádech lehko... Pak se fofrem musíte vrátit, protože si v kumštovém rauši zapomenete u stolu deštník. To ten Hrabal. A Fišar a Jirman a Schreiber. A pivo.