Bylo by krásné, kdyby člověku při zatmění srdce současně tolik nehrozilo i zatmění mozku...

Jestliže pro Hamleta jsou charakteristická slova, slova, slova, Oněginův životní pocit by mohla na začátku popsat nuda, nuda, nuda. Tento městsky distinguovaný mladý muž se jednoduše strašlivě otravuje, jenže lenost a snobství mu nedovolí cokoliv podnikat, jako například si najít něco (fuj) na práci. Z nezábavných zábav stále dokola ho vytrhne až dědictví po strýci, které ho odešle vítaným směrem od věřitelů na venkov. Jenže kdo se neuměl zaměstnat ve městě, na vesnici se to zřejmě nenaučí.

Opět znuděný Oněgin se tu seznámí, nebo spíš je nalezen Lenským, stvořením rozevlátě snivým, co ještě úplně neztratilo stopy ducha a aspoň občasný záchvěv touhy po inteligentní konverzaci. Lenský, jak se sluší a patří jeho mládí a romantické nátuře, je zamilován do sousedky Olgy, dívky zřejmě přiměřeně krásné. Oněgina dotáhne do její rodiny(!), kde se setká s Taťánou.

Taťána je Olžina sestra a není přiměřená. Což ovšem neznamená, že není krásná. Jen nezapadá do své rodiny, do unavených konvencí zapadlé vsi, sní, touží, toulá se. Přichází na scénu s papírovým drakem - rekvizita nejdřív působí jako vtípek, hračka se ale postupně stává důležitým symbolem touhy zmizet jinam, uletět.

Taťána se do Oněgina zamiluje.

A napíše mu vyznání, jeden z nejslavnějších milostných dopisů. Upřímný, nevinný, zbrklý, krásný.

Puškin věděl, co dělá.

Oněgin se nezamiluje. Samozřejmě že ne. Ani náhodou. V žádném případě. Pochopitelně to nepřichází v úvahu. Ani omylem. Hloupost. Nesmysl. Nikdy. Jaký dopis?

Za nějakou dobu se koná oslava Taťánina svátku, kam Oněgina pozvou. Je očekáván, k zalknutí netrpělivě. A Oněgin udělá první (pardon) pitomost, tuhletu alespoň zdvořile. Taťáně jemně sdělí, že kdyby se kdy chtěl ženit, vybral by si ji a žádnou jinou - on se ovšem ženit nechce. Není ten typ. Byl by si to býval možná rozmyslel, kdyby si ráčil cosi připustit, ale na tu bídu ještě dobrý.

Taťána odchází a v Oněginovi zůstává pocit, že je něco špatně, něco se těžce nepovedlo. Jelikož on dle svého názoru nepokazil vůbec nic, je třeba viníka hledat jinde. Z omylu uražené ješitnosti a obyčejné lidské potřeby shodit svůj vlastní průser na někoho jiného se pustí do pitomosti číslo dvě, začne Lenskému s odpuštěním balit Olgu. Lenský si to samozřejmě nenechá líbit a jako správný romantický ztřeštěnec vyzve Oněgina na souboj.

A Oněgin svého přítele zastřelí.

Do třetice všeho dobrého.

Když už něco podělat, tak alespoň pořádně.

K nesnesení hryzající svědomí Oněgina vyžene ze zděděného statku a prohání ho po Evropě z místa na místo, aby po dvou letech stejně skončil na plese, kde jeho bloumající stín potká Taťánu. Je jiná, krásná, chladná, nepřístupná a vdaná. Kombinace, které Oněgin propadne.

Čas, kdy je člověk zamilovaný tak, že by to čmáral po stěnách.

Teď je to Oněgin, kdo píše dopis plný lásky.

Ale všechno už je jiné.

Taťána je přece vdaná, tedy provdaná. Maličká slovní nuance jemně zasazená do okolností příběhu milující matkou. Usazená, nějak, jaksi, jakž takž, horko těžko. Její muž má společenské postavení a úctyhodnou osobnost. Celkem. Taťána si ho váží. Celkem. Oněgina sice pořád miluje, ale jeho lásku odmítne. Z počestnosti, ze strachu ze skandálu, z respektu k manželovi, z pocitu promlčení, od všeho trochu.

Svět se nepohnul, scéna zhasla, řád věcí zůstal stejný.

Velice ráda bych teď uměla oddělit Evžena Oněgina jako dílo všeobecně od Evžena Oněgina, kterého jsem viděla u Bezručů, jenže to nedokážu. Obávám se, že teď už asi napořád se mi u postavy Taťány vybaví dvě lehké vrásky mezi obočím, Oněgin bude mít o číslo větší černé sako, Lenský rozcuch na hlavě, Olga sytý alt a Larina nemilosrdnou laskavost v hlase vybroušenou jak diamant. Když potkáte takové to představení, které vám připomene, co všechno je možný a proč jste se vlastně do toho prchavého kumštu zamilovali, kde drtivě výmluvně promlouvají hlasy, gesta, ale i nadsázka, prostor a hudba, už ve vás zůstane. Prostě vás spláchne. Marně se o Oněginovi nepíše jako o inscenaci desetiletí.

___________________________________________________________________

Beseda ke sté repríze

Jestliže scéna Oněgina je bílá jako nepopsaný list papíru, beseda po představení k výročí sté reprízy se přesunula do černočerné komorní scény Márnice. Přijel vzácný host, překladatel Milan Dvořák, člověk, který představuje vzdělání staré školy v nejlepším slova smyslu. Pro mě jako pro osobu, která se snaží sem tam krotit písmenka do nějakého literárního tvaru, se rozhodně jednalo o zážitek. (Člověk, který překládá Puškina. Páááni.)

Jen poslouchat jeho odpovědi, vzpomínky a střípky tvůrčí práce by stálo za příplatek ke vstupence. Pan Dvořák totiž nemluví - on hovoří. (Vážně. Používá třeba přechodníky. Ne když cituje některé dílo - jen tak, v běžné větě řekne jsa. Páááni.) Mimochodem, Milan Dvořák nevidí. Člověka napadají úvahy, jak jinak vnímá a pracuje s lidskou řečí člověk, který ztratil schopnost klasicky číst a psát, co a jak jinak vnímá.

Ilona Smejkalová provázela celou debatu s klidně usměvavou profesialitou, díky bohu za ni, neboť publikum zcela oslněno uměleckou září z jeviště bylo při pokládání otázek velice plaché. (Přišli také tři hlavní představitelé - Tomáš Dastlík, Tereza Vilišová a Lukáš Melník. Z hlediště se nikdo neodvážil ani pípnout.) Naštěstí se krom záře linul i humor, takže všichni umělci záhy nabyli lidských rozměrů.

Třeba historka s generálkou, kdy se hercům dvakrát, slovy dvakrát povedlo nepřijít na jeviště. Na veřejné generálce. Jan Mikulášek musí být zřejmě mimořádně klidný režisér nebo mimořádný světec, když celé obsazení přežilo ve zdraví. Nebo když se jednou jedné z divaček zdálo, že toho Oněgina nějak moc předělali, protože je to nějak moc moderní (pozn. red. není to moc moderní, ale moc dobrý, takže neustále aktuální).

Tereza Vilišová se svěřila, že je ráda, jak publikum hru přijímá, že jí Taťánu věří (každé slovo), hlavně tedy tu první část (za mě může být klidná, mně až ve druhé polovině došlo, když už vystoupí jako "dospělá", že zřejmě její představitelce bude o něco málo víc než těch několik snivých Taťániných náct). A Tomáš Dastlík nakonec přidal vzpomínku na jednu ze čtených zkoušek, kde - s dovolením - naplno prohlásil, že tohle je tak dobře napsaný, že to prostě nemůžou posrat.

Já bych celkem odhlasovala, že to neposrali...