Redakce

Lukáš Holubec

souhrnná stránka redakce

Volby

Hodnocení (747)

Filtrování hodnocení:   
  

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

(zadáno: 10.8.2018)
--- Směšný sraz snobů --- (více v článku na blogu)
(zadáno: 31.5.2018)
Je všudypřítomná, cítíte ji skrze tmu, promlouvá k vám strohým, věcným, odcizeným tónem jazyka, v němž je patrný poslední záchvěv naděje i definitivní rezignace. Je to bolest. Marguerite Duras ji na dlouhá léta zamkla v paměti, ale deníky, jimž lidé vždy svěřují nejniternější trápení a úzkosti, mají ohromnou cenu tyto pocity zachovat. A tak oproštěni od světla, v souznění s betonovými schody, můžeme znovu prožít skličující okamžiky doby, kdy Evropa plakala. Senzitivní výkon Anity Krausové naplno ocení jen diváci s vhodným výběrem místa. Nebýt této nepochopitelnosti, hodnotil bych ještě výše.
(zadáno: 31.5.2018)
Na téměř deset let starém textu je nejsmutnější to, že zobrazuje společnost, která už s její aktuální podobou pomalu splývá. Účinkující spjatí s Divadlem X10 pojali nemalou část výstupů s hravou nadsázkou a vtipem, což je v kombinaci s citlivou režisérskou prací Ewy Zembok jednoznačně kladem. Bohužel však vážné přesahy alespoň mne tolik nezasáhly. Snad to bylo určitou až zbytečnou rozsáhlostí, neb při komornějším zpracování zdá se mi mohlo téma rezonovat daleko úderněji. Rozhodně se však jedná o zajímavou inscenaci a tvůrčí nasazení, jak bývá v Divadle X10 zvykem, je dostatečně energické.
(zadáno: 31.5.2018)
Čerstvý vítr dua Jarkovský x Vašíček přivál do D21 divácky otevřenou a vstřícnou inscenaci, v níž se hromadná virtuální komunikace zábavnou formou přenáší a zobrazuje na jevišti připomínající relaxační wellness. Je pravda, že Cloud nejde nijak do hloubky, což na zdejší scéně není zcela zvykem, přesto však drží pohromadě, má svižné tempo, vtip, a především nápadité uchopení celého fenoménu, z čehož vychází jediné: herecky precizně zahraná inscenace nenudí a baví! Navíc si divák může odnést "návod", jak hodnotit na i-divadle. Anebo radši ne, jen uložte svá pozadí na sedačky a vítejte v Cloudu.
(zadáno: 23.5.2018)
Od té doby, co jsem v zhlédl minulý rok inscenaci Královna limitů v režii Lucie Ferenzové, a v níž bylo téma medicíny ztvárněno krásně nápaditou formou, jsem se velmi těšil, že podobně bude působit i Temná energie, ve které se divákům přiblíží pro změnu fyzika. Nezklamal jsem se v práci Lucie Ferenzové, která vytvořila do MeetFactory sedící hru s precizními hereckými výkony. Ovšem co naplat, když mne hluboce se tvářící filozofie na pozadí nijak zvlášť zajímavého detektivního příběhu, minula poměrně znatelně? Po románové předloze Juli Zeh tedy skutečně nesáhnu, nicméně inscenace své kouzlo má.
(zadáno: 23.5.2018)
Pro ty, kdo nezažil dobu pokojů vylepených plakáty do posledních volných míst na zdi a nedělních podvečerů u TV s Beverly Hills 90210, může být inscenace stejně exotický výlet jako pro trojici postav ze zmíněného seriálu do nekompromisně šusťákových devadesátých let naší vlasti, ve které se dařilo Ivanu Jonákovi s účesem Ruuda Gullita se svým proslulým podnikem Discoland Sylvie. Pro nás ostatní, kteří šli s Terezou Pergnerovou poctivě od Esa k Leu, je Dianiškův smrtící koktejl nostalgickou jízdou po časech, kdy se dalo ještě v klidu skákat z Nuselského mostu. Hutnost vtipů a odkazů maximální!
(zadáno: 23.5.2018)
Nesmírně poetický text Josefa Topola, jenž ukazuje bohatou krásu českého jazyka, je základem půvabné inscenace. Citlivé a především precizní vedení herců, kteří s tématem lásky nakládají křehce, ale s jistotou, je pak dalším plusem. Kromě poctivých hereckých výkonů Beáty Kaňokové, Tomáše Havlínka a Miluše Hradské (a též hudebního v podání violoncellisty Michala Turka) je rovněž příjemně řešena scéna. Příběh o čase, lásce, touze a těžkosti odloučení se podařilo uchopit s úctou k autorovi, a přesto s aktuálním nádechem. Krásná inscenace, jejíž obsah mne však výrazně nezasáhl. Nicméně doporučuji.
(zadáno: 23.5.2018)
Výtvarně působivá inscenace s charismatickým Vasilem Frydrychem zřejmě stojí za zhlédnutí. Alespoň dle jiných ohlasů. Já se však nedokázal přizpůsobit nevyváženému tempu, což možná bylo zapříčiněno podivnou dynamikou textu. Scény, které měly působit jako exteriéry, postrádaly atmosféru. Vynechám-li některé nevýrazné herecké výkony, nepřišlo mi ideální pustit se do kopanického nářečí. Výsledkem byl podivný dialektický kočkopes. Nutno dodat, že jsem inscenaci viděl šest let po premiéře. Nedokáži posoudit, jestli měla hra dříve více energie, avšak v mnou zhlédnuté repríze zoufale scházela.
(zadáno: 22.5.2018)
Přestože se jedná o smyšlené setkání Sigmunda Freuda a C. S. Lewise, je text propracovanou a naléhavou výpovědí, jakou jen mohou poskytnout takto velké osobnosti. V Divadle v Řeznické vsadili na osvědčeného režiséra Radima Špačka, který umí vážná témata podat divákům vstřícně, a přesto neubrat na intelektuální rovině. Nenásilnou konfrontaci dvou rozdílných osobností je radost sledovat také především díky skvělým výkonům Pavla Rímského a Martina Fingera, jejichž dikce a civilní projev umocňují zážitek z povedené inscenace, jež naprosto přesně zapadá do aktuálně nastavené dramaturgie této scény.
(zadáno: 21.5.2018)
Inscenace čítá šestici situací, v nichž vždy dojde určitým způsobem k vyhrocení. Občas se však stává, když je hra složená ze scének, že dochází k nevyváženosti, což je bohužel i případ Divokých historek. Jinými slovy jsou jednotlivé části inscenace nevyvážené, vázne tempo, přechody, vtip i herecké výkony. Nicméně nadšení a energii tvůrcům upřít nelze. Pokud přistoupíte na přehnanou expresivitu, můžete být chvílemi příjemně překvapeny. Jsem rád za seznámení s Divadlem Tramtarie. Rozhodně musím vyzdvihnout výkon Marka Zahradníčka, kterému zdatně sekundovali Vít Pištěcký a Dominika Hrazdílková.
(zadáno: 21.5.2018)
Trio hravých chlapců (Tomáš Dianiška, David Košťák a Jan Holec) stvořilo mimořádně komediálně zdařilou inscenaci. Přestože je příběh promyšlený (ostatně stejně jako jeho předloha, film Věčný svit neposkvrněné mysli), je upozaděno poselství právě nepřebernou škálou vtipů, groteskních situací, či typických Dianiškových retro odkazů. Z účinkujících dostal nejvíce prostoru vyřádit se Richard Fiala a nikdo jiný by nebyl lepší volbou. Své role dobře zvládli i Kamila Trnková a Tomáš Kobr. Jen hlavní "dvojpostava" na mne příliš nezapůsobila. Rozhodně je ovšem v Letí k vidění příjemně ulítlá inscenace.
(zadáno: 18.5.2018)
--- Divadelní chemie --- (více v článku na blogu)
(zadáno: 3.5.2018)
Je to sice krátké, ale výstižné a vtipné. Nataša Mikulová předvádí perfektní výkon a definitivně mne tak utvrdila, že je v ní jedinečný komediální talent, jenž se každou další inscenací projevuje více a více. Jelikož je středobodem této one-woman show nebrat se vážně, byl splněn první předpoklad pro úspěšné uchopení fenoménu korpulentnosti. A přestože jsem přesvědčen, že divák se bude bavit celých čtyřicet minut, alespoň na mne chvílemi dolehla jistá hořkost z té nesmrtelné lidské hlouposti posuzovat obsah podle obalu. Ovšem hořkosladké stand-upy mám nejraději a tenhle patří k těm povedeným.
(zadáno: 2.5.2018)
Nádherný text o lásce a roztomilé potřebě spřízněné duše, s níž se v našem krutém světě dá přežít, byť s mnoha šrámy na těle i duši, je zabalen do drsné slupky černého humoru s příchutí ironie. Stejně jako se prolínají dvě časové roviny, vinou se mezi sebou i specifická něha a porozumění, jež jsou jedním ze základních stavebních kamenů povedené inscenace. Dalším jsou pak výtečné výkony I. Machalové a P. Halíčka, to vše v citlivé režii J. Bábka, tak jak je divák Kočky zvyklý. Rád bych si jen dokázal odmyslet i chvílemi pomalejší tempo a hlavně hudební podkres v čele se zpěvem. Avšak doporučuji!
(zadáno: 30.4.2018)
Doporučuji! V jakém jiném případě si objednáte divadlo rovnou k sobě domů? To jednoduše musí být netradiční zážitek! A nejde jen o prostředí, blízkost a samozřejmě atmosféru. Režisér Tomáš Staněk totiž vede všechny herce pevně, a přesto mají dostatek prostoru (teď přirozeně nemám na mysli velikost vašeho obývacího pokoje), aby prokázali svůj tvůrčí talent. Samostatnou kapitolou je pak výkon Ondřeje Kulhavého. Jsem přesvědčen, že vás představení bude bavit. Možná si pak jen posbíráte pár ledabyle pohozených špaget. A na procentuální hodnocení nehleďte, to jsem zvolil žel především díky textu.
(zadáno: 30.4.2018)
Dagmar Radová a Jiří Ondra oživili sedmnáct let staré americké road movie. A způsobem jakým látku uchopili, ji krásně zasadili do českého prostředí. Nejde však jen o hraní si s reáliemi, přičemž výprava Jany Hauskrechtové (a místních technic boys) je jako už tradičně precizní, ale také o nápadité prolínání časových rovin, důraz na aktuální genderová témata, a jelikož jsme v Rubínu, rovněž o vtip a výrazné herectví. Povedená inscenace, kde jsem se však v komické poloze ne vždy s tvůrci sešel, přičemž mám na mysli především dle mě zbytečný důraz na vulgarismy. Avšak opět příjemný večer v Rubínu.
(zadáno: 30.4.2018)
Na rozdíl od kolegů jsem ani neměl takovou nesnáz s textem, byť i já se přiznávám, že román V. Nabokova jsem nečetl, ale těch klacků, co mi pan J. Ondra hodil během představení pod nohy, bylo poměrně dost. Takže jsem se musel pozorně soustředit, abych nezakopl a už nezůstalo tolik chvil na skutečné prožití jinak zajímavé inscenace. Po vizuální stránce povedené, výkon především M. Dudka výtečný a hraní si se slovy či například tepání do kritiky, to rozhodně stálo za zhlédnutí. Nevím, jestli se vlastně dalo vytěžit z původního textu více, ale nijak zvlášť jsem předlohou i hrou zasažen nebyl.
(zadáno: 30.4.2018)
Přemýšlím, jak je možné, když se jedná o natolik záslužný text, jehož téma je závažné, aktuální, důležité a výkon Ljuby Krbové je na hranici bezchybnosti, že jsem nebyl více do příběhu vtažen. I propracovanost textu se zdála býti pečlivou, což bylo nejvíce znát na dialozích, které Ljuba Krbová také zvládla s naprostou přirozeností a přehledem. Komorní atmosféra v půdním prostoru Werichovy vily rovněž nahrávala intenzitě prožitku. Zřejmě tedy budu znít jako necitlivý člověk, ale já jednoduše až příliš často objevoval ve hře určitou neuvěřitelnost, jež mi dokázala odrážet drtivé ataky na city...
(zadáno: 27.4.2018)
--- Dokonalá láska neexistuje --- (více v článku na blogu)
(zadáno: 6.4.2018)
Text Irské kletby je jako vkusně sešitý kabát z nepřeberného množství vtipů, narážek a humorných historek. Divákovi tak úsměv na tváři permanentně zůstává. Jen však do chvil, kdy se onen kabát obrátí naruby a je naplno vidět osamělost, nulové sebevědomí, beznaděj... to vše ovlivněné jedním neviditelným problémem. Základem úspěchu jsou také zcela rozdílné charaktery postav a především jejich skvělé ztvárnění kompletní hereckou pětkou. To vše pochopitelně v pevné a precizní režii Jiřího Bábka. V Komorní činohře servírují hořkosladký nápoj, jenž strašně dobře chutná a ihned chcete objednat další.
(zadáno: 6.4.2018)
Mám rád Lucii Ferenzovou. Mám rád Markétu Dvořákovou. Mám rád Balkán. Trochu jsem očekával, že by mohl být onen večer ve Venuši ve Švehlovce příjemným zážitkem. Hodně práce na vyznění one woman show měla však také Andrijana Trpković, která je podepsána pod scénou, kostýmy a hlavně textem, jenž vychází samozřejmě z autentických pramenů. Obdivuji, jak Markéta Dvořáková zapojila veškerý svůj talent. Ať už se jednalo o hudební část představení nebo o střídání komických i vážných poloh. Suverénní výkon... krásný jak balkánská příroda. Inscenace s nádechem punku věrně zobrazující lidskou mentalitu.
(zadáno: 4.4.2018)
--- Generační výpověď s kapsami --- (více v článku na blogu)
(zadáno: 28.3.2018)
Inscenace, jež zřejmě nebude zcela v souladu s většinovým divadelním proudem, ale v Rubínu dostala sympaticky prostor. Ve spílání publiku hrozivě vykukuje skrze text Elfride Jelinek aktuální populismus, jenž lidmi absolutně pohrdá. Ve stejném duchu komunikují obě herečky, ztvárňující jednu postavu, s diváky. Po lákavém laškování přichází vzápětí odkrytí pravé tváře a povýšenecká výpověď s cynickým akcentem. Ovšem o to více upřímná, a tak přímočará, že se divákovi nebude chtít z útulného rubínovského sklepa zpět do reality, jež jest světem královen duchů. Přijďte odhalovat nepříjemnou pravdu...
(zadáno: 28.3.2018)
Konečně možnost podívat se velmi zblízka na ženskou duši, jež jest vystavena permanentnímu tlaku doby, a pochopit že každý člověk prochází životem stejně těžce jako bitevním polem. V promyšleně sestaveném textu, kterému nechybí široký záběr i gradace, si věřím každá žena nad třicet let najde své podobenství. Intenzivnímu zážitku samozřejmě nejvíce pomáhá krásná herecká souhra a naprostá suverenita všech tří účinkujících. A rozhodně bych nerad opomenul režisérskou práci Jiřího Bábka, jehož si představuji jako krotitele nespoutané ženské energie, kterou je divák pohlcen. To pohlcení stálo za to!
(zadáno: 26.3.2018)
Inscenace balancuje na hraně. Na jedné straně písně nepříliš tematické, částečně přehrávaný humor, kabaretní pojetí... tedy řekněme laskavé pojetí pro možná až dětského diváka (a přiznávám, že v první polovině představení pro mě byl tento druh zpracování až nepříjemný). Na druhé straně však citlivě zpracovaný text do něhož tvůrci vpravili vlastní apel, přičemž zůstal i původní, čapkovský, navíc krásná výtvarně působivá scéna a solidní herecké výkony, z nichž vyzdvihuji Zbigniewa Kalinu, nakonec přeci jen převážilo inscenaci na stranu, kterou bych pojmenoval "Stojí za zhlédnutí, ale..."