Redakce

Lukáš Holubec

souhrnná stránka redakce

Volby

Hodnocení (747)

Filtrování hodnocení:   
  

Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně

(zadáno: 11.5.2017)
Pět let starý text Mariuse von Mayenburga v OLDstars uchopili s příjemným pochopením, a nenásilně tak divákům předvedli, jakým způsobem a kam až může dojít dogmatické vykládání božího písma, čímž se pochopitelně nabízejí aktuální problémy náboženského fanatismu. Sdělení hry ale nemoralizuje, to má na starosti hlavní hrdina v obdivuhodném výkonu Ondřeje Poláka, jenž si s těžkým textem i postavou poradil velmi zdařile. Ostatní mu ne vždy zdárně sekundovali, ale minimálně Bára Waschingerová, Josef Havelka a v působivém finále především Klára Fittnerová předvedli, že v OLDstars talenti stále jsou.
(zadáno: 5.5.2017)
Největší přínos inscenace je bezesporu téma, které by naše společnost měla maximálně vnímat. A sice nevyrovnání se s minulostí, zachování se v přelomových situacích, převlékání kabátů. Hra však doplácí na šablonovité postavy, v mnoha ohledech jednajících příliš nereálně, nadbytečné přeplnění obsahu, čímž děj lehce zadrhává, nebo zbytečně laciné odkazy k současnosti. Ze čtyř pro mne veskrze negativních a absolutně nesympatických postav si pak s tou svojí nejlépe poradila Zuzana Slavíková. Přes všechny výtky nicméně oceňuji, že se někdo věnuje tomuto bohužel stále současnému a bolavému tématu.
(zadáno: 4.5.2017)
Na každém slově, pohybu, výrazu je nádherně vidět, že Ivana Uhlířová fragmenty deníků Paula Klee převzala nesmírně citlivě a režisérsky obdivuhodně precizně zpracovala myšlenky provázející vznik tvorby pomocí dvou částí jedné osobnosti. Společně s též perfektním a přesným Michalem Kernem nabídla divákům, kteří doufám ocení jedinečnost této inscenace, minimalisticky pojatou, těžko uchopitelnou, avšak závažnou cestu do hlavy výtvarného umělce. Studio Hrdinů uvedlo experiment, jenž do jeho prostoru zapadl jako ulitý. Byl bych neskonale rád, kdyby podobná díla byla opět základem tamní dramaturgie.
(zadáno: 4.5.2017)
Řekl bych, že i přes řadu odboček, kdy se prostě tato skvadra musí vyřádit, je příběh, jenž odráží skutečnou situaci v Polsku, dostatečně přímočarý a úderný. Rukopis E. Zembok je pak čitelný a je jistě dobře, že ze "svých Strašnic" vyvezla téma, které je jí evidentně blízké. Nápaditě je provedená výprava, kdy jako bych se ocitl uprostřed zkaženého světa. Doufám, že si na tuto inscenaci diváci cestu naleznou, protože kromě naléhavého sdělení dát developerům přes držku (aspoň já bych hned nějakému šlápl do úsměvu) potěší i herecké trio, jež najelo na vlnu, která návštěvníky Rubínu může strhnout.
(zadáno: 4.5.2017)
Podobenství, které zobrazuje svět v korporátní firmě skrze kultovní předlohu Markýze de Sade, může v některých částech působit jistě perverzně, ale nepřesahuje současný zvrhlý svět, v němž hrstka vyvolených nejen že panuje, ale zbývající většinu šikanuje a ponižuje. Ta si to navíc pod tíhou materiální závislosti nechává líbit. Tak jako je těžké uhlídat masu zaměstnanců, nebylo lehké zvládnout velké množství herců, ale Jakub Čermák to zvládl nad očekávání dobře, přičemž kvůli pojetí, řadě aktuálních myšlenek a celkové atmosféře, musím inscenaci doporučit. Tak vzhůru do nového zaměstnání otroci!
(zadáno: 3.5.2017)
Hlavní problém vidím v textu. Zatímco jiní jistě naleznou otázky a možná i odpovědi v tak zásadních tématech jako je víra v Boha, lidské empatie spojené s porozuměním či láskou nebo třeba i střet víry s vědou, já od jinak výtečného dramatika nalezl skutečně jen jeho zážitek, kdy měl v osmdesátých letech problémy s alkoholem a v izolovaném prostředí živě komunikoval s kocourem. Nemohu se zbavit dojmu, že veškerá sdělení Enquist vykřikl falešně. Přidám-li k tomu emočně přehnané herectví Zuzany Bydžovské, zůstává mi pak jen opravdu nádherný a strhující výkon Daniela Krejčíka. Za ten ale tleskám.
(zadáno: 3.5.2017)
Bohužel příběhu nepomohlo ani přeskakování jednotlivých scén, ani zajímavá výprava, u které oceňuji celkové zasazení děje do sauny. Jan Battěk ztvárnil Arthura Rimbauda přesvědčivě a svoji sebejistotu ve vlastní genialitu skvěle smíchal s nadhledem, kterým využívá určitou vztahovou naivitu či zmatenost Paula Verlaina v civilním pojetí Martina Satoranského. Svoji roli obstojně zvládla i Štěpánka Romová, ale ani slušné herecké výkony nepomohly zakrýt, že celá inscenace působila značně nedodělaně. Hravost typická pro OLDstars tak tentokrát zůstala někde v šatně před saunou. Velká škoda.
(zadáno: 28.4.2017)
Nejprve se příběh pomalu rozjíždí v období perestrojky, aby se náhle přesunul do divokých devadesátých let a mejdan mohl začít na plné obrátky. A když píši na plné obrátky, tak tím myslím do extrému, do naprosté neuchopitelnosti, jakou ta léta byla. Skrze jízdu, která přináší drogy, rozvrácené vztahy, neúspěšné podnikání, mafii a absolutní chaos v lidech i v době samotné, pak můžeme sledovat posun ústřední milenecké dvojice (skvělý V. Matějovský) a jejich blízkých. Prázdnota, která na nás nakonec čeká, je tíživá, ale taková byla devadesátá léta, tak se lidé vyrovnávali s nově nabytou svobodou.
(zadáno: 28.4.2017)
Poměrně zdařile napsaná výpověď generace narozené kolem roku 2000 v talentované režii Adama Svozila má pochopitelně nesporný klad v účinkujících, kteří nejen že tématu rozumí, vždyť se jich také bytostně týká, ale umí ho podat nenuceně a věrně. Přesto chvílemi inscenace vázla po technické stránce a i situace, které měly ambice vážného sdělení, nevyzněly nijak přesvědčivě. Ovšem sledováno s nadhledem je nutno ocenit práci všech zainteresovaných a divákům, kteří rádi sledují ruku v ruce kráčející talentované tvůrce s poctivě odvedenou prací, rozhodně návštěvu Kamarádů v Disku doporučuji.
(zadáno: 28.4.2017)
Tygr v tísni vybral pro zobrazení propagandy, kolaborace, dilematu, jak se zachovat v mezních situacích, prostředí československého rozhlasu v době protektorátu. Vhodně zvolené velké téma pojaly Marie Nováková a Zuzana Burianová jako svižnou přehlídku několika reálných postav, jejichž skutečných osudů se držely opravdu precizně. Přestože atmosféra není natolik skličující, jaká zřejmě ve skutečnosti byla, je tato inscenace zdařilá jak herecky, kde ovšem vyčnívá výtečný Ivo Sedláček, jemuž věštím zajímavou budoucnost, tak udržením příběhů postav, aniž by se hra rozpadala. Těžký úkol Tygr zvládl.
(zadáno: 27.4.2017)
Tomášovi Pavelkovi se jeho výuka herectví zajisté povedla, neb všech pět hereček a herců předvedlo v této mini inscenaci více než solidní výkon a potvrdilo, že již mohou DAMU opustit a vrhnout se s dostatečnou energií do divadelních sálů, což u všech ostatně již nastalo. Bylo velmi příjemné necelou třičtvrtěhodinku sledovat část tak talentovaného ročníku katedry činoherního divadla, jen je obrovská škoda, že hra mi přišla jak nedotažené slohové cvičení napsané ze zkrácené hodině. Pohrát si s textem by znamenalo možná velký a intenzivní zážitek, takhle to byla "jen" pěkně zahraná milá podívaná.
(zadáno: 27.4.2017)
Jakožto velký propagátor škodlivosti pohádek se šťastným koncem, velice oceňuji, že mladí tvůrci skrze náramně povedenou inscenaci prozradili, do jakých smutných životních situací se všem dobře známé postavy dostaly. A ač se jedná o jeden velký mejdan, u kterého se samozřejmě bude divák dozajista bavit, já to nemyslím nijak ironicky, že tímto způsobem ukázat pocity nenaplněnosti jednotlivých pohádkových bytostí bylo nejen výborným nápadem, ale přesně nastaveným zrcadlem nám smrtelníkům. Více mne sice přesvědčily ženské postavy, ale to možná bude tím, že já měl ty zoufalkyně vždycky radši.
(zadáno: 27.4.2017)
Přestože je každá ženská postava svým způsobem extrémní případ ve svém oboru trápení a problémů, mohou alespoň všechny dámy ukázat, v jak nelehké životní situaci se ocitají. Myslím, že je na inscenaci zřetelně poznat kolektivní dílo, které se navíc trefně věnuje současné prázdnotě lidských životů, jež člověku brání chovat se přirozeně a přiznat si jediné východisko, kterým je vzít své bytí jen a jen do svých rukou. Všechny herečky zvládají své party skvěle a Jaroslav Šmíd je jednoduše přesný a přesvědčivý. Na tuhle terapii by měl zajít každý, ať už coaching potřebuje či nikoliv.
(zadáno: 26.4.2017)
Možná kdyby se inscenační tým zaměřil pouze na zajímavý život Michelangela, nebo naopak na tehdejší politické bojůvky, mohla vzniknout hra s výpovědí. Takhle sledujeme usilovně pobíhajícího Jana Grundamana, který ač se snaží sebevíc, nemůže s textem, kde víceméně jen opakuje, že v kameni je síla, nic moc dělat. Nevyrovnané herecké výkony ovšem převyšuje nepochopitelná režie, a to jak v detailech (například efekt s lanem přes hlediště), tak v celkovém pojetí, kde silné momenty textu zůstávají zcela nevyužité nebo jsou sděleny nepřesvědčivě. V Redutě servírují hezky zabalenou knihu. Žel nic víc.
(zadáno: 26.4.2017)
Bilancování na pokraji smrti je vděčné téma, protože časem dostihne každého diváka, ale o to je těžší vybrat a zpracovat vhodný text, jenž se touto životní situací zaobírá. Jsem přesvědčen, že v Komorní činohře sáhli po té správné předloze, a hlavně ji dokázali přenést na jeviště nesentimentálně, a přesto s naléhavostí zaručující, že s vámi po celou hodinu budou cloumat silné emoce. Nezbývá, než se nechat okouzlit krásnou inscenací s intenzivními výkony především D. Šoltýsové a M. Málkové, a poté se zamyslet nad svým vlastním bytím. Mám nesmírnou radost, že jsem mohl nahlédnout do ženské duše.
(zadáno: 25.4.2017)
Velká odvaha vybrat si dvacet let starý text a skrze něj se vyjadřovat k současným bolístkám v Evropě. A přestože se vše odělo do nápadité výpravy a V. Čermáková prokázala svůj vytříbený vizuální cit, zůstalo plno klišé, a především pak pocit, že se tápajícím postavám nepodařilo sdělit něco naléhavě aktuálního. Možná se však do inscenace naopak narvalo zbytečně mnoho. Například když se do děje vmísí i lesbická láska v podání jinak přesvědčivě hrajících E. Maximové a M. Štípkové. Tak nevím, jestli nebylo lepší text důsledně proškrtat, a nebo se vyjádřit prostřednictvím jiného, současného textu.
(zadáno: 25.4.2017)
Tomáš Dianiška skutečně napsal neobvyklou "píčovinu", jak sám uvedl. Život jí pak vdechla režisérka Adéla Stodolová s hereckým týmem, který už má víceméně vyzkoušený z inscenace Přirození. Tentokrát už není třeba hledat přesah či hloubku, neb se jedná o čistou zábavu oděnou v obscénním hávu, kde je jen nutné nechat se strhnout stejnou vlnou, na které surfují tvůrci a připravit se na více než časté vulgarismy. Žánrem, jenž posloužil, aby se čtveřice účinkujících mohla vydovádět, byla zvolena detektivka, ale o to asi ani nejde. Grotesknost se povedla a já odešel z Rubínu s varlátky na krku.
(zadáno: 24.4.2017)
Nepodařilo se to hlavní. Zachovat jedinečný vtip Woody Allena vycházejícího z brilantních konverzačních situací. Zdeněk Kupka se v ústřední roli snaží statečně, a především ve scénách s Vendulou Fialovou se daří vytřískat co nejvíce vtipných momentů, ale to je na poměrně dlouhou inscenaci málo. A protože jsou další postavy upozaděny, je vidět, že tato dvojice celé představení sama neutáhne. Absolutně zbytečně, a chvílemi vlezle, pak působí celý antický chór v čele se Stanislavem Šárským. Obrovská škoda, že se k inscenaci nepřistoupilo více komorně, pokorně a precizně nepohrálo s dialogy.
(zadáno: 21.4.2017)
One woman show se postupně mění na one man show. Vzhledem k tomu, že do představení budete vtaženi přímo fyzicky (ale nebojte se, pokud o něco přijdete, dostanete za to pivo), ani chvilku nehrozí, že byste se nesoustředili. Navíc výkon Lucie Roznětínské je natolik suverénní, že by byla škoda neprožít pohlavní proměnu s ní. Přestože je sdělení autorky nesmlouvavé a v dnešní společnosti se gendrové vnímání opět přetřásá, nemohu se zbavit dojmu, že jsem hodinu sledoval sice perfektní a naléhavou výpověď, ale přeci jen pouze proměnu ženy v muže. Ovšem s Lucií Roznětínskou ta proměna stojí za to.
(zadáno: 21.4.2017)
Nádherná výprava, choreografie, pohybové části... na to vše se velmi příjemně dívá. Navíc režisér Jan Holec vede herečky a herce jistě a dokáže se věrně držet předlohy. Bohužel je upozaděno to zásadní, a sice sdělení o netečnosti lidí, egoistickém vidění světa jednotlivcem, který si raději hledí svého, než aby zasáhl do blížícího se neštěstí, jež prochází kolem. Přitom po téhle myšlence jistě tvůrci šli, neb její aktuálnost je nezpochybnitelná. Představení nicméně doporučuji, jen je potřeba nenechat se zlákat obrazovou přitažlivostí, ale zuby nehty se držet textu. Asi to zkusím ještě jednou.
(zadáno: 21.4.2017)
Celou inscenaci provází hraní si s jazykem a slovní hříčky, na kterých si dal Milan Šotek skutečně záležet. Bohužel je to to jediné, co hra nabízí divákovi. Možná bych ještě zmínil loutkářské umění s bramborami v podání Anity Krausové a Jiřího Suchého, ale to je asi tak vše, co stojí za zmínku. V případě, že by se jednalo o představení pro děti, či dospělé, kteří se do dětství již vrací, mohlo by své opodstatnění mít. Takhle zůstal jen "tak trochu zvláštní kabaret". Pokud však byl záměr odreagovat se od běžného divadla, můžete si tu bramboračku klidně objednat. Ovšem schází více soli a pepře.
(zadáno: 21.4.2017)
Ptáci jsou jen záminka. Vy budete sledovat lidské bytosti na pokraji samotné existence nebo už dost možná za ní. Jak žít když už nikdy svět nebude takový, jaký ho znáte? Co si ponechat z lidství? A co obětovat? Pro postavy je riskantní opustit svůj úkryt, ale vy prožijete napětí, které provází každého jedince, jenž je uvězněn s podobně zoufalými lidmi s neexistující budoucností. Úzkost a bezvýchodnou situaci zvládl celý inscenační tým naprosto věrohodně. V pevné režii M. Vokouna zaujme především ústřední dvojice v podání D. Šoltýsové a D. Bambase. Ani jsem nedýchal. A to ani o přestávce...
(zadáno: 11.4.2017)
Ztřeštěné, výstřední, zuřivé, náruživé. Polská "generace nic", pro níž je svoboda pouze prostředek ke konzumnímu stylu života, ale zároveň si s tím vlastně nevědí rady, zobrazil strašnický tým věrohodně. Postavu Jakuba Gottwalda obklopovala pětice natolik nesympatických žen, že mi ho bylo celou dobu líto, i přes to, že sám zobrazoval typického představitele tápající generace. Zdařilo se navíc zakomponovat i promlouvání samotné autorky, čímž vznikla trefná a autentická výpověď. Škoda, že se nepodařil lépe vystavět příběh, což ovšem mohl být záměr, neb jaký mají vlastně oni lidé životní příběh?
(zadáno: 11.4.2017)
Základem pozoruhodnosti inscenace je stavba a poselství textu, jenž si režisér Martin Satoranský sám přeložil. K němu se přidala i scéna, která sdělení hry pomáhá a nepochybně samotná režie. Ač má Svolení hodně prostoru pro komediální scény a účinkující je také bohatě využívají, nejvíce oceňuji tepání do lidské potřeby pevně ukotvit v jistém neotřesitelném postavení, které následně rozvíjí v nezbytnou nadřazenost. Vůči společnosti, vůči ženě, vůči Bohu... Hra tak poskytuje dostatek námětů na přemýšlení o lidské (ne)přirozenosti. Herně pak nemohu nic vytknout Jakubovi Kropáčkovi a Adéle Koutné.
(zadáno: 6.4.2017)
Věřte, že teambuilding v podání M. Bambuška na základě textu E. Jelinek není radost, ale dřina a sáhnutí si na dno sil, stejně jako se to stalo tisícím dělníků při stavbě vodní elektrárny v Kaprunu. Nad tím vším pak mrská bičem samotný ďábel ve vskutku infernálním podání M. Sidonové. K tomu si připočtěte živou hudbu, vizuální stránku, hraní si s prostorem, tak jak to M. Bambušek umí a vyjde vám, že vznikla hra, jež klade množství nepříjemných otázek od přehlížení historických skutečností až po současné bavení se bez špetky pokory s cílem vysát všechny podobně jako dělníky stavějící velké dílo.