Redakce
Kateřina Jírová
souhrnná stránka redakceVolby
Hodnocení (348)
Filtrování hodnocení:
Seřadit dle: data přidání sestupně | názvu hry vzestupně | procenta hodnocení sestupně
(zadáno: 15.9.2018)
Plnokrevný melodram jedné herečky. Bez ztráty pozornosti bydlíme v prázdném domě, staráme se o Jednookého, a nakonec se vydáme na cestu. Na cestu do hlubin jedné osamělé duše. Jeden stůl, jedna lampa, jeden viksvajlant, jedna kobercovka.
(zadáno: 15.9.2018)
Ambiciózní adaptace se poněkud vzpírá původnímu smyslu textu. Nahrávací studio mi nijak nepřekáželo, nijak jsem ho nevnímala. Zajímavé jsou dialogy Vávry (Prachař) a Lízala (Javorský). Lízalka (Medvecká) je krásně ledová bílá socha, ale více nemá co hrát. Nejživější je neurvalá Strouhalka, která se neštítí demonstrovat ani fyzickou převahu. Maryša (Beretová) dobře hraje pubertálního fracka, který si chce ještě užívat přiměřeně svému věku. Přerod v dospělou ženu se jí moc nedaří. Nakonec všemi otloukaná Maryša Vávrovi ani to kafe neuvaří.
(zadáno: 26.6.2018)
Tentokrát nám Buchty a loutky předvedly netradičně ukázněné iluzivní divadlo, bez tradičních efektů. A tak to byla trochu nuda. Hrálo se s marionetami v tradičním loutkovém kukátku. Čerti přilétali z velké vzdálenosti od scény. Dočkali jsme se většiny tradičních obrazů, Faustův let světem běžel na plátně umístěném nad loutkovým jevištěm. Ve filmové projekci nám tradiční tvorbu BAL připomenou barbíny, které Fausta svádějí. Důležitá je však hudba, kterou složil Jiří Templ, a přímo na jevišti ji hraje Monika Knoblochová na cembalo. Zvuk je to poněkud nezvyklý, ale k baroknímu příběhu se hodí.
(zadáno: 26.6.2018)
Tentokrát se souboru příliš nedařilo, a dost možná se na výkonu herců i publika podepsala příšerná ranní hodina: začínat na několikadenním festivalu v devět ráno, to se opravdu nedělá. Jedná se o poslední Moliérovu hru, jejímž tématem je báje o Amorovi a Psýché. Zpívá se v ní i tančí. Tentokrát však byli čtyři protagonisté nesehraní, a dění na jevišti nedávalo moc význam, ale nešly z něho ani pocity či okouzlení barokem. Až na konci se taťka Jupiter trochu blýskl vtipem, když zachraňoval Venuši s Amorkem.
(zadáno: 18.6.2018)
Jedna z inscenací, u kterých nevím, jak a zda je hodnotit. Výborné navození atmosféry padesátých let, dobrá práce s loutkami. Několik kamer, jejichž přenos je zobrazen na monitorech, dává jasně najevo, že Velký bratr ví vše, holenkové. Inscenace, ze které mrazí podobně jako z vratislavského představení Pomník.
(zadáno: 18.6.2018)
Velmi příjemná inscenace na dopoledne posledního dne 33. Skupovy Plzně. Hrálo se na malé točně, a kladenští herci hráli pokorně s loutkami a skrze loutku. Když se Mijoko dostane do Afriky na soutěž, zpočátku je vše svižné, vtipné a nápadité, ale postupně elán a nasazení upadá, až vše vyjde do ztracena. Naštěstí vše zachrání z forbíny se vynořivší krtek, který Mijoko vysvětlí, že nejhezčí hvězda je modrá planeta Země, a vrátí ji zpět domů.
(zadáno: 16.6.2018)
Velmi zdařilá adaptace známé pohádky. Povedené je snad úplně vše. Adaptace, loutky, herecké nasazení, živá hudba. Střídají se emoce veselé scény a napětí, dočkáme se i téměř akrobatických výkonů. A Bajaja bojuje se třemi draky, a nakonec ještě pomůže králi zvrátit zdánlivě ztracenou bitvu! Když se Bajaja stane králem, sníží daně!
(zadáno: 16.6.2018)
V "největší společné sauně v Evropě" jsem shlédla na Skupově Plzni nový projekt bratrů Formanů. Nejdříve je to varieté dobře navozující atmosféru Divokého západu, tak, jak si ho v Evropě představujeme. Následuje filmový němý western, přes který "prší", a zúročí se některé motivy z první části. Příběh je snový a nedává moc smysl, ale obrazy jsou krásné. Tentokrát se na představení podíleli i diváci, kteří zuřivým máváním vějíři a vším možným (já jsme vířila Skupovým zpravodajem), vytvářeli pocit chladného proudícího vzduchu.
(zadáno: 15.6.2018)
Zajímavý a dojímavý příběh z dětského domova. Dívka Cilka putuje z jednoho dětského domova do druhého, až zakoření v dětském domově Slunečnice moudré ředitelky Pralinky. Pralinka Cilčinu odlišnost přijme, a od té doby se v domově mají všichni dobře. Každou středu totiž jedí štrůdl z jablek, které rostou Cilce na hlavě (každý jsme nemocný jinak.) Pak paní ředitelka onemocní, přijde zlý ředitel, ale děti se postarají o to, aby vše dobře dopadlo. Dobře nastavenému příběhu chybí adekvátní temporytmus. Jediná živá je rakvičkárna Sněhurka, kterou děti sehrají pro Pralinku na Vánočním večírku.
(zadáno: 14.6.2018)
Inscenace téměř nevyužívá divadelní prostředky, takže jako rozhlasová hra by dozajista vyzněla lépe. Na jevišti sedí ve třech bazéncích čtyři herci, a tu lépe, tu hůře, vyprávějí historky různých lidí. Nejlépe vyzněla historka jednatřicetileté Maji, která si přála v noci klid a dobře se vyspat. Její sousedé však každý večer pořádají mejdan, a koupají se v bazénu. Maja poslechne své Zlé já, a hodí do bazénu fén pod proudem. Vyhodí pojistky v celé ulici, a v nastalém blackoutu jde konečně v klidu spát.
(zadáno: 6.5.2018)
Ač tuto inscdnaci režíroval Jiří Jelínek, inscenace vpodstatě navazuje na inscenaci Karel - táta vlasti. I zde je příběh zjednodušen až malinko trochu "jako pro blbý". Ale pro chlapce je tam spousta bojů, takže tato část publika byla spokojena. Podle mě tam bylo málo princezen. Inscenace je interaktivní, s hezkými loutkami a zpěvy.
(zadáno: 20.3.2018)
Šťastný přepis Vita Caroli do loutkového divadla pro děti. Vše podstatné je řečeno, a přitom děti vnímají to, že i Otec vlasti byl normální člověk, který ve hře Člověče nezlob se! získal přízeň papeže, českou korunu a nakonec i korunu císařskou. S pomocí jedné vysoké židle, která je úkrytem malého Karle, trůnem i koněm, promítacího platna a totemových loutek se daří vyjádřit vše podstatné. Karlovu cestu ke slávě a moci, i cestu k městské výstavbě popelky Prahy. Za zmínku ale stojí i rytířská smrt Jana Lucemburského, zde vyložená tak, že Kadlík chtěl trůn, a co by pro něj tatínek neudělal.
(zadáno: 20.3.2018)
Výborný text, ale herecké výkony poněkud neobvyklé. (Ale oni ti Pražáci jsou děsně zpovykaní.)
(zadáno: 20.3.2018)
Komerční agenturní herci, putující od štace ke štaci, neobchodují s ničím jiným, než se Shakespearem (ten se prodá vždycky). Hned na začátku je předesláno, že se jedná o divadelní fastfood a žádné vybrané ústřice nebudou. A jak řekli, tak udělali. Přesto trio Martin Matejka, Miroslav Táborský a Jan Vondráček dokáží naplnit něco jako stand up komedii energií a nejrůznějšími legráckami. Je úžasné, že všichni tři pánové i po deseti letech hraní této inscenace prokazují úctyhodnou tělesnou zdatnost a pružnost. (Třeba v zápase v hokeji na kolečkových bruslích, kde je místo puku královská koruna.)
(zadáno: 20.3.2018)
Divadlo DRAK pojalo dramatizaci slavné knihy jako ryze pánskou jízdu, plné síly a odhodlání. Všude bylo plno kouře, avšak Bílého tesáka málo.
(zadáno: 20.3.2018)
Divadlo Alfa se rozhodlo poměřit síly se slavným filmem, a k tomu zvolilo dramatizaci libereckého dramaturga Víta Peřiny. (Peřina po Peřinové převzal jistou tradici.) Výsledkem je příjemná podívaná, kde Telek přijede do podivné vesnice v Karpatech plnou podivných lidí, kteří působí jako sbor dřevěných loutek. Text je vtipný, zpěvy skvělé, a nakonec vše dobře dopadne, a ještě se uděje spousta dalších věcí.
(zadáno: 10.11.2017)
Tajný deník Adriana Moleho byl pro mnohé z nás v osmdesátých letech klíčovou literaturou (hned vedle Austenové a Brontëových). Z hlediska znalosti prvotního dokladu a drakácké inscenace s Vyšohlídem však interpretace Divadla v Dlouhé dost pokulhává. Ano, zpěvy jsou krásné, originální texty písní vystihující ducha doby omamné, ale tak nějak, původní text je o něčem jiném.
(zadáno: 17.9.2017)
V Divadle pod Palmovkou jsem dlouho nebyla, a proto na mě tato inscenace zapůsobila jako zjevení. Podle ohlasů se zdá, že v běžné produkci Palmovky to nečekané zjevení je. Nora Terezy Dočkalové je vypodobněna jako rozkošná cukrová panenka, s parukou platinové blondýnky, v roztomiloučkých šatičkách a střídající spoustu bot na podpatkách. Jakoby jediným klíčem k inscenování Ibsenových her byly hromady bot. Brunetka Nora hraje blondýnku Noru jak o život. A to vše se odehrává na jevištní šikmě, tedy šikmé ploše křivého vztahu Holmerových, po které Dočkalová obdivuhodně běhá v nepohodlných botách.
(zadáno: 17.9.2017)
Pokud by se jednalo a zábavný půlhodinový skeč na vernisáž či narozeninový večírek, tak dobrý. Je opravdu nezbytné kvůli starým dopisům tolik plýtvat energií? Některé scénky jsou vtipné, nejlepší je stará paní brebentící přes telefon s kamarádkou nebo možná příbuznou, tu o práškách, tu o cibulích sazečkách. Uprostřed telefonátu ji klepne pepina a činovník přestřihne drát. Plnoštíhlá středoškolačka, která si myslí, že je o n i zájem, a věčně zakopává, také budí veselí, ale není to trochu málo?
(zadáno: 17.9.2017)
Tradiční Adámkův inscenační postup, tentokrát doplněný o komorní orchestr, a dokonce s harfou! Herci jsou oblečeni jakoby antický chór, ale v malém prostoru nepotřebují ozvučující masku, tak mají jen nabělené tváře. Opět se setkáváme s herci Boca Loca Lab, ke kterým v této inscenaci přistupuje kontratenor Jan Mikušek. Recituje se, hraje se světly a hudbou, zkrátka, jak jsme zvyklí. Jen tak dál!
(zadáno: 16.9.2017)
Muzikálový kabaret vesele vyprávějící o neveselých věcech.
(zadáno: 16.9.2017)
Divadlo Letí kromě domácké Vily vytvořilo i zájezdovou verzi cenami ověšené inscenace Olga. Přesto se v první půli zdálo, že prostor Malé scény plzeňského divadla je pro soubor moc velký. Po přestávce herci ožili a bylo jasné, proč je inscenace tak ceněná. Tvůrčí tým připravoval text dva roky, a je to vidět, vše je dobře pojmenované, načasované, sdělné a čitelné. Titulní postavě Olgy (úžasná Pavlína Štorková) zdatně přikulují tři herci, nacházející se v nejrůznějších rolích, od Olžina psa obranáře, který by rád kousnul estébáka do p..... zadní části těla, až po trojici manželových milenek.
(zadáno: 16.9.2017)
Kabarety mají v Divadle v Dlouhé dlouhou tradici. Nezbývá než obdivovat, že umělecký soubor opět našel zcela novou a provokativní podobu téhož. Do plzeňského divadla Alfa se rozměrově výborně hodila. Však také hlediště Alfy bylo úplně plné (přijeli umělci z Prahy). Inscenace se lomí na dvě scény, na scénu a předscénu. Na "hlavní" scéně se odehrává pokleslý kabaret nejhrubší zrna, až takové "fujíky". Na předscéně pak probíhá hospodský dialog rozkolísaného intelektuála Oty (Miloš Kopečný) a dělníka Wintra, sedícího pevně na zadku. Velmi povedené, ulítlé, až přenášející diváka do jiné dimenze.
(zadáno: 14.9.2017)
Krásné, čisté, typicky dobové ztvárnění současného českého venkova a velkoměstských krokodýlů. Tvůrčí tým upravil text tak, že vše podstatné zůstalo či bylo vyjádřeno opakováním několika slov, nebo za pomoci dobových šlágrů. (Zvláště pak "Vody, co ma držá na vodou", během které Samko dospěje.) Opět výtečná držitelka Thálie Blanka Luňáková, která je v roli Mešjanovky na zabití. I nová posila týmu Tomáš Jereš se na jevišti nikterak neztrácí. Při přenesení děje do současnosti se Eva zabije, protože dluhy, vzniklé z podnikání s Mánkem, ji stáhly pod vodu. Zhlédnuto na festivalu DIVADLO.