Recenze

Některé tituly jsou už při nasazení do repertoáru takzvanou „tutovkou“. Ovšem musí mít ještě dva předpoklady. Zkušeného režiséra, výborné herce. Úspěch Splašených nůžek si vyzkoušeli třeba v roce 2010 ve zlínském divadle, v současnosti má tato hra úspěch v pražském Divadle Kalich. Brněnské Městské divadlo na své Činoherní scéně nasadilo tento titul jako první novinku sezony 2015/16, v úpravě dramaturga Jana Šotkovského a režiséra Mikoláše Tyce.

Patnáct tisíc repríz v bostonském divadle CharlerPlayhouse, to je možná světový rekord v úspěšnosti jednoho jevištního titulu. Splašené nůžky se tam hrají bez přestávky od roku 1980.

Podívejme se na (obrazně řečeno) ontogenezi této hry. Vypůjčíme si podrobnosti z výborně zpracovaného bulletinu, který k inscenaci vyšel (jako vždy ve formátu praktické knížky) také s obrazovým materiálem, spolu o sto osmdesáti stranách:

„Na počátku příběhu stál německý dramatik, překladatel a esejista Paul Pörtner (1925 – 1984), který v roce 1963 napsal hru s názvem Silueta aneb Vrah jste vy!. Český čtenář zná Pörtnera zřejmě jen z jeho knihy Experimentální divadlo (která u nás vyšla v 60. letech) jako pronikavého znalce evropských divadelních avantgard – a Silueta byla ve své době nesporným experimentem, jelikož se rozhodla učinit protagonistou divadelního představení nikoli herce, ale diváka. Pörtner, vycházející z tradice psychodramatu, napsal vážné kriminální drama, v němž diváky „angažoval“ jako svědky vraždy – aby mohl posléze na jejich nespolehlivosti coby svědků dokázat, jak subjektivní je lidské vnímání skutečnosti, jak totožnou událost budou pozorovat dva lidé úplně jinak, jak si každý člověk všímá na předváděném něčeho jiného. Přes všechnu experimentálnost se Silueta stala dobovým hitem, který po premiéře v Ulmu roku 1963 uvedlo na pětasedmdesát německých divadel. Pokračování měl příběh Splašených nůžek v roce 1976, kdy si práva na Pörtnerovu hru pořídilo duo amerických divadelníků – Bruce Jordan a Marilyn Abramsová. Ti vycítili zábavný potenciál původně vážné látky a přepracovali Siluetu v interaktivní detektivní komedii Splašené nůžky (ShearMadness) Obrovský úspěch zaznanala hra v USA, hitem jsou ovšem Nůžky po celém světě – doposud vidělo rozličné inscenace této brilantní komedie více než deset miliónů diváků.“

Detektivní příběh je na první pohled jednoduchý, skoro průhledný, místopisem zasazen do současného Brna. (Tak se obyčejně hraje titul i jinde ve světě. Aktualizuje se místopis.)

"Splašené nůžky", to je kadeřnictví v centru Brna, přímo na Lidické ulici. Vládne v něm jeho majitel Tony Řezníček, extravagantní vlasový stylista s uměleckými vlohami, a poměrně svérázná mladá kadeřnice Barbara Marková. Jejich klientela je pestrá a své hlavy si tady nechávají zušlechťovat různí lidé: obchodník se starožitnostmi Eda Lorenc, pán s vizáží stavebního dělníka Pankrác Rosický, dáma z vyšší společnosti Eleonora Schubertová či suverénní mladík Matěj Veverka. Všechno by v poklidu plynulo dál, kdyby najednou nebyla v bytě nad kadeřnictvím zavražděna majitelka domu, klavírní virtuoska Isabela Czerna, která se právě chystala na svůj comeback. Nikdo jiný než návštěvníci salónu ale do domu nevešel, takže vrahem musí být někdo z nich... Vyšetřovatelé však mají problém: jedinými opravdu nestrannými pozorovateli byli totiž diváci. Jenom oni mohou vypovídat a usvědčit vraha. Publiku se tak nabízí jedinečná a mimořádně zábavná možnost – ovlivnit děj hry, mluvit s postavami a dokonce vypátrat vraha! Hra je ale koncipována tak, že nakonec o tom kdo je vrah rozhodují diváci a ve scénáři se s tím počítá, hra má skutečně tři různé konce podle toho, kdo bude diváky při hlasování usvědčen z vraždy. To diváci tuší – už před premiérou se leccos ze zákulisí prozradilo. Počítá se samozřejmě s tím, že i díky recenzím bude možnost různých konců hry prozrazena.

Na premiéře jsme mohli najít několik „diváků“, třeba režiséra Stana Slováka, několik herců, nebo příbuzných herců, kteří (pro jistotu) ten dialog jeviště a hlediště rozběhli, ale možná to ani nebylo zapotřebí. Vojtěch Blahuta jako asistent vyšetřovatele a Michal Isteník jako policejní vyšetřovatel rozpoutali, především v druhé půlce představení, tak brilantní improvizaci, že se do vyšetřování zapojilo spontánně opravdu hodně lidí z publika a byla z toho nebetyčná „sranda“. Opakovaly se klíčové scény a vzpomínalo se na detaily, situace, které se udály před vraždou klavírní virtuosky o patro víš, nad kadeřnickým salónem.

Není jednoduché sehrát hru, ve které se počítá s improvizovanou variabilitou průběhu děje. Pod citlivým vedením režiséra Mikoláše Tyce se o to postarali kadeřnice Radky Coufalové - opravdu do detailu propracovaná postava, která byla syntézou snad všech mladých kadeřnic na světě. Potom její kolega, kadeřník Igor Ondříček. Neměl lehkou roli. Hrát „přiteplalého“ a nesklouznout do klišé není jednoduché. Ondříček však jemným humorným nasazením dokázal vytvořit plnohodnotnou postavu. Rastislav Gajdoš hrál zákazníka, obchodníka se starožitnostmi (a tajného milence kadeřnice) víceméně jako burana. Na začátku divák ne úplně pochopil toho mlčenlivého svérázného chlapa. Uvolňoval informace o sobě jenom postupně, až se z něj vyklubala plnokrevná postava. Zato klientka z vyšší společnost, kterou si s chutí zahrála Markéta Sedláčková, ta byla jasná už od počátku a svou komediální povýšeností vhodně sekundovala tomuto zvláštnímu osazenstvu kadeřnického salónu.

Nutno ještě připomenout lesklou a funkční scénu interiéru salónu, se správnou směsicí účelnosti a „salónního“ nevkusu, kterou pro hru připravil scénograf Karel Čapek, nenápadné, ale přesné kostýmy jsou dílem Barbory Wojtkowiak a funkční hudební detaily hry obstaral skladatel Jiří Hájek, díky nahrávce, kterou vytvořili Sára MIlfajtová, Jiří Mach a Martin Procházka s orchestrem MdB.

Činoherní scéna Městského divadla Brno zahájila sezonu veleúspěšným titulem. Je to vždy trochu riziko pustit se do inscenace, ve které hodně záleží na schopnosti herců improvizovat a na schopnosti publika uvolnit se a „přijmout hru“. V této detektivní komedii se to Brňanům povedlo.