Recenze

Karel Čapek je na českých jevištích poměrně oblíbeným autorem. V posledních letech se roztrhl pytel především s inscenacemi jeho dramatu Věc Makropulos, ale adaptace se dočkaly i některé prozaické texty či povídkové sbírky. Do psaní Krakatitu se Čapek pustil hned po dokončení Věci Makropulos, během psaní se však jeho zdravotní stav natolik zhoršil, že musel práci přerušit a odcestovat na několikaměsíční dovolenou do Itálie.

Hlavní hrdina románu i inscenace je inženýr Prokop, který vynalezl extrémně silnou výbušninu, kterou nazval krakatit. Sám vynálezce se lekne možných důsledků svého výtvoru a odmítá proto recept na silnou třaskavinu komukoliv vydat. Různé mocenské skupiny to s ním zkoušejí po dobrém i po zlém. Krakatit se vlastně stává katalyzátorem Prokopova života, který je plný zvratů a nečekaných setkání. Obstojí tváří v tvář těžkým výzvám?

Tahle otázka patří k těm, které režiséra Daniela Hrbka na Čapkově díle zajímají. Inscenace Švandova divadla se zaměřuje především na osobu inženýra Prokopa, obecnější roviny textu tolik neřeší. V souvislosti s mocí, kterou držiteli poskytuje patent na mocnou třaskavinu se přímo nabízí možnost náhledu na povahu totalitní moci či použití síly v mezinárodních vztazích. Také faustovská linie příběhu, která je rozvíjena při pobytu Prokopa mezi anarchisty, je ve smíchovské verzi spíše utlumena.

V Hrbkově stylizaci jsou lidé z Prokopova okolí vykresleny jako figurky, načrtnuty jsou v lehké karikatuře, což ovšem příliš nejde dohromady s psychologicky laděným výkladem hlavní postavy. Princezna (Zuzana Onufráková) tak zpočátku vypadá jako odtažitá domina, Anči (Martina Krátká) je až přehnaně bezelstným venkovským děvčetem, Carson (Petr Vaněk) zase vystupuje jako podivný kabaretiér a moderátor Prokopových osudů, Daimonova (Robert Jašków) mefistofelovská stylizace pak patří k těm pochopitelným režijním tahům. Tomáš Pavelka, který ztvárnil roli Prokopa, za celou dobu nesleze z jeviště a musí ze sebe vydat hodně fyzických i duševních sil. Postava mladého inženýra neustále osciluje mezi svíravou nejistotou, vzpurnou pýchou a náznaky šílenství.

Za vynalézavou lze pokládat scénu Petra Masopusta, kterou tvoří šikma jdoucí až do hloubi jeviště s mnoha prosklenými průhledy a také schody. Scéna je značně variabilní a bez problémů obstará kulisy pro různorodé exteriéry i interiéry. Ke změnám scenérií nejsou potřeba zdlouhavé přestavby, stačí na to vysunování a zasunování různých praktikáblů. Snad jen s dýmem se dalo na začátku představení trochu šetřit.

Co inscenaci rozhodně nechybí, to je atmosféra, která připomíná horečnatý sen, není úplně jasné, co je skutečnost a co jen Prokopův výmysl. Škoda, že invence v budování atmosféry tvůrcům postupně dochází. A tak v okamžiku, kdy by měla inscenace gradovat a měnit se ve „výbušnou směs“, tak ji paradoxně začíná docházet šťáva. Dojem ze zhlédnutého představení pak výrazně kazí závěrečná snová scéna, která je úmorně dlouhým monologem Stanislava Šárského v roli Prokopova dědečka. Hercova deklamace textu je k nepřečkání, chybu ale jen těžko hledat u Šárského, protože režisér si se závěrem evidentně nevěděl rady, a tak vznikla statická scéna, ve které text opravdu šustí papírem. Nevzpomínám si, že bych v poslední době viděl inscenaci, které by závěr tolik ublížil.

Je to škoda, protože Krakatit má potenciál – je tu zajímavý lidský příběh, působivý vizuál, ale propojit všechny složky inscenace do funkčního celku se povedlo jen částečně.