Recenze

Často se mluví o takzvané postmoderně, ale málokdo je schopen ji přesně definovat. Ona možná ani žádná přesná definice neexistuje, pouze se shodujeme na některých společných rysech, které jsou charakteristické pro tato díla. Příklady postmoderny můžeme nalézt v literatuře, v tomto případě se mluví např. o Kunderovi, Ecovi nebo o Urbanovi, ve výtvarném umění o Enzu Cuchimu či Damienu Hirstovi, ale mohli bychom nalézt nějaké příklady v dramatu? Jako zcela vyhovující zástupce bychom mohli označit hru trojice autorů Jesse Borgesana, Adama Longa a Daniela Singera nazvanou Souborné dílo Williama Shakespeara ve 120 minutách.

Za jeden z nejtypičtějších rysů postmoderních děl je označovaná mnohovrstevnost. Podíváme-li se na Souborné dílo Williama Shakespeara ve 120 minutách, můžeme říci, že tato podmínka je splněna téměř stoprocentně. Každý divák, ať už s jakýmkoli vkusem, intelektuální či kulturní preferencí, politickou či sexuální orientací nebo jakýmikoli jinými nároky si v inscenaci najde to své. Podobně je to s humorem. Jeho spektrum zažíná někde u přímočarých vulgárních a sexuálních narážek a končí až u interkontextuálních intelektuálních, uměleckých, ale i historických parafrází. Taktéž divák toužící po hloubce a tématech k zamyšlení si zde přijde na své.

Příkladem za všechny budiž scéna, kdy je nastíněn úděl herce mající v popisu práce pobavit diváka, aniž sám jakékoli veselí pociťuje. Toto je jedinečným příkladem mnohovrstevnosti inscenace. Divák poslouchá vážný existencionalistický monolog pronášený místo očekávaného shrnutí Shakespearových komedií hercem vybaveným velkým nosem a barevnými rozměrnými hranatými brýlemi. Monologu přikyvuje další z herců, jenž má na hlavě plyšové cinkající parůžky. Divák se směje od začátku do konce, zároveň si ale uvědomuje vážnost pronášeného a dále i manipulaci na něm aplikovanou – vždyť se zde mluví o tom, jak je třeba diváka rozesmát. Takovýchto scén je ve hře plno. Nejenom že zde tedy nalézáme mnoho různých rovin, ale poměrně často se stává, že se tyto roviny zacyklí.

Jako další rys postmoderny bychom mohli uvést práci s kontextem, odkazy a nápodobou. Všechny jsou vlastně obsaženy už v podstatě samotné inscenace. Režisér Jan Borna divákovi nenabízí hru Souborné dílo Williama Shakespeara ve 120 minutách, ale hru o hraní této hry. Toto pojetí přistupuje k divákovi přímo, přiznává většinu divadelních prvků a tím nechává diváka nahlédnout do inscenace zevnitř – divák se stává součástí inscenace. K tomu přispívá i časté zapojení hlediště přímo do hry nejrůznějšími narážkami, dotazy a třeba i hlasováním.

Celou inscenaci je možné pochopit jako parafrázi na něco mezi rychlým občerstvením a teleshoppingem. Neustále je divákům připomínáno, jak je úžasné, že uvidí velké množství her Williama Shakespeara zkomprimovaných v jednu jedinou, za jakou výhodnou cenu toto celé pořídí a jak velké množství času jim to ušetří. Ovšem nikdo se diváků neptá, zda toto všechno opravdu chtějí právě tímto způsobem a zda jsou s pojetím spokojeni. Inscenace běží jako o překot a nabízí velké množství nejrůznějších zážitků i obrazů, ovšem bez toho, aby někde zpomalila a dala divákovi čas na oddech. To jde natolik daleko, že byla zrušena i přestávka. Diváci sedí na svých místech a pozorují herce při jejich pauze, jak pojídají výrobky z fastfoodu.

Rámcovým motivem, který prochází napříč celou inscenací a jež odkazuje k současnému způsobu života, je nedostatek času a jeho neustálé honění. Už v prvním obrazu se dozvíme, že herci mají zpoždění a že nestíhají. To pokračuje neustálým díváním na hodinky, stále přítomným strachem, že se celá hra či jednotlivé její části nestihnou, až po závěrečné vítězství nad časem, když diváci jako bezplatný bonus navíc dostanou maximálně zkomprimovanou verzi Hamleta.

Souborné dílo Williama Shakespeara ve 120 minutách je rozporuplný počin. Na jednu stranu může divák s některými zde použitými prostředky nesouhlasit a mohou se mu zdát prvoplánové a podbízivé, ale na druhou stranu se bude poměrně často smát a svým způsobem ho bude inscenace bavit. Dochází zde tedy k paradoxu: inscenace nás může odpuzovat, může se nám nelíbit, ale přitom náš bude bavit a rozesměje nás. Nejen proto ji hodnotím jako jednu z nejvíce se blížící možnému zařazení do postmoderny.

Hereckému ztvárnění všech tří rolí se dá vzhledem k záměru hry vytknout opravdu jen minimum, světla, efekty i zvuk jsou v maximálním souladu, snad jen co se délky týče bychom mohli mít výhrady proti přílišnému natahování, které občas vedlo k hlušším místům. Závěrem lze tedy říci, že právě díky mnohoznačnosti a rozmanitosti nemusí inscenace zaujmout každého, ale za zhlédnutí určitě stojí.