Recenze

Jedno z mála profesionálních loutkových představení na 32. Skupově Plzni byla Perníková chaloupka Miroslavy Bělohlávkové. Jednalo se o pohádku pro děti od tří let, která zachovává původní děj tradované pohádky. Inscenace je provozována pod hlavičkou Studia Damúza, divadlo Jednoho Edy je uvedeno pouze jako spolupracující subjekt, vzhledem k tomu, že Eda je na mateřské dovolené. Poté, co Miroslava Bělohlávková pro potřeby své doktorandské práce na DAMU zevrubně rozebrala Červenou Karkulku, ve své špičkové sérii Sto roků Karkulky, vrhla se na Perníkovou chaloupku. Na této inscenaci s ní spolupracovali Karel Bělohlávek, Marek Bělohlávek, Tomáš Jarkovský, a v neposlední řadě v neumělecké, ale nepostradatelné profesi, chůva Babi Hradecká.

Miroslava Bělohlávková pro inscenaci Perníkové chaloupky zvolila červený trikot s černým korzetem s červeným šněrováním. Původní domov Jeníčka a Mařenky je úzká skříňka, na které se pohybuje totemová loutka Mařenka v široké sukni, a vyzáblý manekýn Jeníček, jehož tenká dřívka naznačují, že je chlapec kost a kůže. Dospělé osoby, Tatínek a protivná Macecha, jsou zastoupeny pouze jako klobouky, které si Mirka střídá na hlavě, podle toho, která postava zrovna jedná. Mařenka je o dost větší než Jeníček, ale hlad mají oba stejně velký. Děti si o samotě vyprávějí, jak by si dali něco dobrého. Jeníček nakonec předvede dojemnou etudu na téma, jak by si dal kousek tvrdého chleba, protože i ten je pro něj nesmírná pochoutka. Každé mateřské srdce v hledišti usedalo. Dlouho trvající deprivace přerůstá v deprivaci, a tak se nelze divit dalším událostem.

Když tatínek odmítá nechat děti v lese, dá mu Macecha facku, a tak tedy jde. V lese tatínek kácí soušky (jako mladé suché stromky, ne soudružky učitelky). Suché stromky jsou vydařeně vtipně vyvedeny jako kostřičky starých paraplat bez látky. Na jednu soušku pověsí sekeru, která ve větru vydává hluk. Děti však přijdou na lest, a hledají cestu domů. Jeníček vyšplhá na strom, a z výšky vidí světýlko. Sám se ale bez Mařenky nemůže rozhodnout, zda tam jít, či ne. Mařenka tedy musí vyšplhat na strom také, ale vzhledem k neohebné dřevěné sukni tak musí učinit bez přírazu. Mařenka se rozhodne, že je třeba se za světýlkem vypravit, a začnou se dít věci. Prostý jednoduchý soklík se otočí, a ukáže se, že je to cukrářský pouťový vozík s kolečkama. Vozík začne blikat, a jeho červený slunečník se otáčí, a s ním i spousta perníčků. Sytým divákům cukrářský vozík s pozlátky jasně evokuje klam a mam. Vyhladovělé děti ale nemohou prohlédnout, že je to další léčka.

Jeníček se nechá chytit a vykrmit, Mařenka je dána na řetěz a musí péct perníčky. Děj inscenace je sice veden původní archetypální zápletkou, avšak u Čarodějnice dochází k mírnému posunu. Je to moderní šarmantní žena s epesním kloboučkem, žádná pod plachetkou osoba s bradavicemi. Jelikož si vystajlovaná dáma nemůže ničit ruce složitými recepturami, předá Mařence recept na perníčky z kuchařky, kde je uvedena obtížnost „velmi snadné“. Pak je ještě třeba dát pečicí papír na plech, na něj těsto, a to vše do trouby. Když si to několikrát přečtete v recepisu, na podesáté to zvládnete. To není nic k smíchu, to jsou věrné obrazy ze života.

Další děj ukáže, že bobtnající Jeníček už je závislý na perníčku, a radši si dá cukrátko, než by myslel na záchranu života. Mařenka však přesvědčí Čarodějnici, že musí dětem ukázat, jak se leze do pece, Čarodějnice tam vleze (z vozíku se vysune další část s dvířkami jako od pračky). Pak už pec jen na chvíli zakouří, a je od Čarodějnice pokoj.

Protagonistka se ve svém uměleckém rozvoji dále posunula a ještě více vyzrála, jak v animaci, tak v hereckém projevu. Opět se dočkáme spousty slovních i situačních hříček, jak jsme u Bělohlávkové zvyklí. Vše je čisté a čitelné, a je nad Slunce jasné, že k dobré inscenaci stačí držet se staré dobré předlohy, a zbytečně nemodernizovat.

Miroslava Bělohlávková má rovněž velký cit pro vedení loutek, s jakým se člověk musí narodit. Mirka stále zůstává originální autorskou osobností a výjimečným loutkářským talentem.