Recenze

Divadlo REDUTA Národního divadla v Brně pod dramaturgickým vedením Ilony Smejkalové uvedlo dramatizaci románu Nassima Nicholase Taleba Černá labuť. Je nepřesné nazývat dílo románem. Jde o filozofickou práci, velmi zajímavou, netradiční. Místo popisu si vypůjčuji stručný pohled na knížku od Libora Dvořáka, výborného novináře z ČRo 6: Bestseller amerického akademika a investičního poradce libanonského původu analyzuje fenomén "černých labutí", tj. nepředvídaných jevů a událostí s významným dopadem na život jedince nebo celé společnosti, jakým byl např. teroristický útok z 11. září 2001, fenomenální úspěch společnosti Google či nedávná globální finanční a ekonomická krize. Autor - jeden z mála odborníků, kteří nástup krize předvídali - věří, že příčinou naší nepřipravenosti na podobné zlomové události je především setrvačnost našeho myšlení v podobě přílišné důvěry ve statistiky a prognostiky, přehnaného kategorizování, hledání "logiky" vývoje či soustřeďování se na specifika tam, kde bychom měli přemýšlet spíše v obecných kontextech. Jeho kniha, vyzývající k tomu, abychom přehodnotili náš ustálený pohled na svět a přiznali si, jak málo oněm víme, patří dnes k nejdiskutovanějším pracím ve svém žánru, deníkem Times byla označena za jedno z nejvlivnějších děl posledních šedesáti let a díky autorovu širokému rozhledu, smyslu pro humor a zdravé provokativnosti je i velkým čtenářským zážitkem.

Dramatizací tohoto nedramatického textu se ujali Braňo Holiček a Ilona Smejkalová. Režisérem představení je Braňo Holiček. Mladý Košičan se proslavil už svými dětskými rolemi v televizních pohádkách, následovala účinkování v muzikálech, studium na pražské konzervatoři a studium režie alternativního divadla na DAMU. Je také kmenovým režisérem Studia Ypsilon, hostuje mj. v divadle Minor či v libereckém Divadle F. X. Šaldy a teď má za sebou velmi zdařilou premiéru Černé labutě v brněnské Redutě.

Režijní koncept je velmi jednoduchý. Na čisté bílé scéně, šest protagonistů v bílém rytmicky pochodují, přednášejí divákům stručné sentence, aby se občas zastavili, třeba si sedli (na bílé židle) a sehráli některou ze scének. Vtip je v tom, že když je to takto napsané, vypadá to dost tendenčně, až nudně. Ovšem všichni protagonisté hrají své minimalistické party neuvěřitelně přesvědčivě. Když k tomu přidáme sarkastický humor autora románu, když ještě přidáme české aktualizace, kterých se zhostil celý kolektiv oné „řízené improvizace“, vyjde nám z toho velmi přesvědčivý dramatický tvar, plný myšlenek, nad kterými se stojí za to zamyslet. Ovšem není na to čas. Gejzír dalších myšlenek a nápadů následuje v pekelném galopu, aby nás na konci inscenace režisér opět překvapil, čekáním...

Ne na Godota. Jeden z herců si zahraje Láďu Hrušku a předvede jeho levný televizní recept. Přímo na scéně bleskově cosi ukuchtí a strčí do mikrovlny a my spolu se všemi herci čekáme mlčky 5 minut, než bude jídlo hotové. Aristotelova jednota děje, místa a času. To pětiminutové mlčení („a ještě minutu necháme jídlo dojít…“) je po té rychlé smršti monologů a dialogů skoro odpočinkem a chvílí pro rozjímání. Zběsilý nápad, spolu 6 minut v závěru inscenace mlčet. A mlčí hlediště, mlčí jeviště...

Netradiční inscenace Černá labuť je vynikající po režijní i herecké stránce. Je to zábava, tak trochu černý humor. Smějeme se sami sobě i světu, ve kterém žijeme. Je na co se dívat a hlavně – je o čem přemýšlet.