Tramvaj do stanice Touha

Na takový titul část publika na Slovácku netrpělivě čekala. Režisérka využila plně herecký potenciál tří hlavních protagonistů. Jiří Hejcman se na své herecké sinusoidě (způsobené někdy nešťastným obsazováním) ocitá na maximální výši. Pokud nacvičovali s manželkou i doma, veselo u nich věru nebylo, ale výsledek stojí za to. Nevzpomínám si, že bych někdy viděl v jakémkoliv jiném scénickém díle tak mrazivě vyhrocený střet mezi mužským a ženským elementem. Zvláštní je scéna, která nereflektuje časoprostor, ale tři postmoderní boxy jsou zcela funkční. Blanchiny šaty jsou také funkčně ošklivé, s kostýmy a obuví se tu navíc pracuje i dramaticky.

Psychologicky dobře vykreslené postavy, především trio Hejcman, Hejcmanová a Hlaváčová jsou excelentní.
První část má skvěle našlápnuto, ve druhé části se vytvořená nálada tak nějak jižansky rozvláční. Na rozdíl od první části, kde je povaha Stanleyho perfektně demonstrována, druhá část je v pomalém tempu a závěr se vytratí, když je ponechán více na náznacích, fantazii a znalostech diváka.

Na takový titul část publika na Slovácku netrpělivě čekala. Režisérka využila plně herecký potenciál tří hlavních protagonistů. Jiří Hejcman se na své herecké sinusoidě (způsobené někdy nešťastným obsazováním) ocitá na maximální výši. Pokud nacvičovali s manželkou i doma, veselo u nich věru nebylo, ale výsledek stojí za to. Nevzpomínám si, že bych někdy viděl v jakémkoliv jiném scénickém díle tak mrazivě vyhrocený střet mezi mužským a ženským elementem. Zvláštní je scéna, která nereflektuje časoprostor, ale tři postmoderní boxy jsou zcela funkční. Blanchiny šaty jsou také funkčně ošklivé, s kostýmy a obuví se tu navíc pracuje i dramaticky.

Psychologicky dobře vykreslené postavy, především trio Hejcman, Hejcmanová a Hlaváčová jsou excelentní.
První část má skvěle našlápnuto, ve druhé části se vytvořená nálada tak nějak jižansky rozvláční. Na rozdíl od první části, kde je povaha Stanleyho perfektně demonstrována, druhá část je v pomalém tempu a závěr se vytratí, když je ponechán více na náznacích, fantazii a znalostech diváka.

Na takový titul část publika na Slovácku netrpělivě čekala. Režisérka využila plně herecký potenciál tří hlavních protagonistů. Jiří Hejcman se na své herecké sinusoidě (způsobené někdy nešťastným obsazováním) ocitá na maximální výši. Pokud nacvičovali s manželkou i doma, veselo u nich věru nebylo, ale výsledek stojí za to. Nevzpomínám si, že bych někdy viděl v jakémkoliv jiném scénickém díle tak mrazivě vyhrocený střet mezi mužským a ženským elementem. Zvláštní je scéna, která nereflektuje časoprostor, ale tři postmoderní boxy jsou zcela funkční. Blanchiny šaty jsou také funkčně ošklivé, s kostýmy a obuví se tu navíc pracuje i dramaticky.

Psychologicky dobře vykreslené postavy, především trio Hejcman, Hejcmanová a Hlaváčová jsou excelentní.
První část má skvěle našlápnuto, ve druhé části se vytvořená nálada tak nějak jižansky rozvláční. Na rozdíl od první části, kde je povaha Stanleyho perfektně demonstrována, druhá část je v pomalém tempu a závěr se vytratí, když je ponechán více na náznacích, fantazii a znalostech diváka.