Miro Gavran je v současnosti asi nejznámější chorvatský žijící dramatik s jehož tvorbou se můžete setkat na českých jevištích. Nyní se jeho hra Vše o ženách dostala také na prkna malé scény příbramského divadla. Režijní nabídku přijala Kateřina Fixová, sama herečka a dramaturgyně. I přípravu scény a kostýmů má na svědomí žena, a to Agnieszka Pátá-Oldak. A jak jinak než plně ženské je i obsazení. Tři ženy si mezi sebe rovným dílem dělí 15 postav. A jelikož v inscenaci není rolí hlavních a vedlejších, seřadím je na úvod abecedně: Helena Karochová, Ivana Krmíčková a Monika Timková.

Dělám to málokdy, ale cítím potřebu divákovi naznačit, oč tu běží. Vše o ženách je komedie s hořkými prvky. Ženy tam hrají samy sebe, a to od dětských holčičích postav, přes matku a dcery, kamarádky či kolegyně z práce až po seniorky. Jedná se vlastně o divadlo na divadle, jeden skeč střídá druhý. Chvíli na sobě ženy mají společenské boty a šátky kolem krku, aby bylo jasno, že aktuálně hrají kolegyně z práce, aby za tři minuty byly bez bot a držely v rukou látkovou panenku, čímž nám dávají najevo, že nyní hrají holčičky ze školky. Během pěti minut rychle změní doplňky a hrají opět jinou situaci či pokračování situace, kterou přerušily, než si hrály na školku.

Ve hře tak poznáte svoji matku nebo manželku či dcerku nebo babičku. A pokud se o ženy hodně zajímáte, jste jimi obklopen a máte velké životní zkušenosti, ať jsou jakékoliv, tak ve hře objevíte všechny svoje fame fatale. Jako při pohledu do zrcadla života si zase mohou připadat ženy, kterým se možná "poštěstí" vidět sebe sama. Výsledkem je skutečně hořký smích. Ale do hlav divaček nevidím, nevím, jak představení vnímají. Muži asi i nadále zůstanou zmatení z ženské logiky a z ženského chování. Koneckonců ani hra ani příbramský tým si nekladou za cíl, aby se na věčném běhu světa a vztazích mužů a žen něco měnilo.

Vždy, když obsluhuje výpravu Agnieszka Pátá-Oldak, musím zopakovat, že její práci skutečně obdivuji a miluji. To tak je a jinak to nebude. Už to funguje tak, že její práci poznávám bez upozornění. Ani zde se nemýlila. Z malého prostoru malé scény vyčlenila bílými deskami prostor ještě intimnější, doplnila tři židle a stůl, oblékla herečky do bílých blůz a pouzdrových polodlouhých sukní a na okraj scény umístila červený telefon, který by tam nebyl, kdyby nebyl funkční rekvizitou. Prostě výborná práce, minimalistická, citlivá, přesná.

Laskavému divákovi a milovníkovi divadla se nyní svěřím se svými pocity z 80 minut, ve kterých jsem vnímal svět žen. Je potřeba si stále uvědomovat, že nesedíte na sedačce proto, abyste se kochal pohledem na hezké a dlouhé nohy hereček. To jde zároveň dost těžko, protože jakmile jde o ženy, děláte to s železnou pravidelností. Navíc vás průběh jednotlivých scének přesvědčuje o tom, že vlastně hru a její obsah znáte z domova, z práce, ze školy. Jsem muž, a tak jsem občas nechápal. Čert to vem. Občas mi děj přišel lehce naivní a provedení působilo lacině. A hlavní vjem, se kterým jsem odcházel? Bylo to milé. Bylo milé koukat se na ženy a jejich hezké nohy.

Hra Vše o ženách nemá děj. Nic, co by člověk mohl snadno převyprávět. Žádné ponaučení, pointa, když už, tak zamaskovaná. Je to ženský pohled na svět a chování žen, a to i přesto, že hru napsal muž. Zkrátka ženy ženám, aneb i ženy mají své dny. Když představení navštívíte, nezkazíte si pohled na ženy, pokud je už nyní alespoň v mezích normy znáte. Svůj názor na ně však asi nezměníte ani k lepšímu. Milujeme je zkrátka takové jaké jsou a hra náš úsudek jen utvrdí. Je mi ale jasné, že divačky budou mít na hru spíše jiný názor. Tím se netrápím, ať budu v životě čímkoliv, ženou ne.

Za hřích by se dalo považovat, kdybych vynechal hodnocení jednotlivých hereckých výkonů. Jde to snadno, jsou tři. Tak tedy i zde abecedně. Helena Karochová je nesmírně osobitá a je zajímavé ji sledovat v roli dcery, když matku ji hraje Monika Timková. Toto záměrné nedodržení věkové logiky budiž Kateřině Fixové připsáno jako režijní plus. Silná je však Karochová v momentě, kdy hraje submisivní učitelku, která je ovládána svojí kamarádkou, respektive dvěma kamarádkami, které soupeří o imaginární pozici kamarádky nejlepší.

Ivana Krmíčková je umělecky všestranná a velmi přesvědčivá je tak ve většině hereckých poloh i zde. Holčička ze školky, ublížená sestra nebo jedna z trojice kolegyň ve firmě. Pokaždé uvěřitelná. Mimochodem holčičky ze školy a sekretářky z jedné firmy ztvárnily všechny tři protagonistky velmi věrohodně. Naopak, došlo-li na seniorky v domově důchodců, váhal jsem, jak moc vážně je to myšleno a do jaké míry se jedná o parodii.

Monika Timková se v Divadle A. Dvořáka v Příbrami postupně etabluje a už minimálně kvůli fyzické nápodobě lze předpokládat, že by mohla v budoucnu alternovat Ivanu Krmíčkovou, když bude potřeba. Monika Timková krásně zahrála malou holčičku i dominantní kamarádku. Každopádně je i pochopitelné, že na prknech, co znamenají svět a před příbramským divákem ještě stále nabírá jistotu. Podle všeho i nadále bude v Příbrami svoje šance dostávat a mě nezbývá než její vývoj sledovat.

Závěrem tedy už jen procentní hodnocení. Podle školní logiky, že na jedničku umí pouze bůh a na dvojku vyučující, na trojku pan ředitel, a tak dále, musím tentokrát svoje emoce mírnit. Uděluji 50 procent, ať si každý vybere, kam se misky jeho vah překlopí.