Příbramské divadlo předvedlo 25. a 26. února svoji první letošní premiéru. U příležitosti čtyřstého výročí úmrtí anglického dramatika světového věhlasu Williama Shakespeara uvedlo jeho komedii Sen noci svatojánské.

Režijně má hru na svědomí Jaromír Hruška, pro kterého to byla první spolupráce s divadlem A. Dvořáka v Příbrami. Hlavním Hruškovým působištěm je českokrumlovské Městské divadlo, kde pracuje jako dramaturg a zástupce ředitele, znám je také jako porotce divadelní přehlídky Štít v Prachaticích. Režíroval například představení pro Horácké divadlo v Jihlavě Král Jelenem.

Scénu, kostýmy a výpravu tentokrát obstarala Agnieszka Pátá-Oldak, jejíž práce dává vždy smysl, je originální, přesná, zároveň rozpoznatelná a osobně se nad výsledkem jejího snažení pravidelně raduji.

Co se provedení inscenace týká, Hruška se rozhodl text prakticky neupravovat, použít překlad profesora Martina Hilského a zachovat tedy blankvers. Díky za to. Pro herce a herečky to sice znamená mnoho a mnoho textu ve verších, ale alespoň je divák po celou dobu jasně přesvědčen, že sleduje hru od Shakespeara. Po technické stránce je inscenace provedena bezchybně - zvuky, efekty, doprovodná hudba, zvolené rekvizity, práce světel, to vše dává smysl každé zvlášť a i jako celek. Hra ovšem nezůstala v 16. století. Došlo k určitému posunu v čase, ačkoliv velmi zvláštním způsobem. Kostýmy zůstaly dle předlohy antické a látkou se, zejména v některých případech, hodně šetřilo. Na druhou stranu si však elfové v lese fotí mobilním telefonem "elfíčka" a když se má hledat speciální čarovná rostlina, použije se notebook a internetový vyhledavač. Jedná se tedy o posun výrazný, pro mě místy až brutální. Netvrdím, že je nutné, aby klasické hry zůstaly zapikované ve své době, to jistě ne. Jsou ale momenty, kdy si říkám - už je to dost.

Hra je náročná na obsazení, potřeba je celkem 17 lidí, a tak je příbramský soubor ve hře podpořen hostujícími kolegy, z nichž nejvýraznější je Petra Bílková, hrající elfa Puka. Je velmi výrazná a z povahy role tráví na jevišti opravdu podstatnou dobu. Její výraz je hodně podobný Báře Hrzánové a mužská role jí sedí přirozeně, je přesvědčivá a její výkon je fyzicky i umělecky velmi dobře zvládnutý. 

Z logiky věci se nelze věnovat všem individuálním hereckým výkonům. Hlavní ženské role kamarádek Heleny a Hermie ztvárňují Ivana Krmíčková a Monika Timková. Právě Timková je pro příbramského diváka stále ještě málo známá a nyní dostává výrazný prostor. Ten využívá s noblesou a velkým nasazením. Krmíčková je naopak místnímu divákovi dobře známá, ale tentokrát překvapí - na jevišti v jednu chvíli běhá na chůdách. Když jsem v textu hovořil o tom, že u některých kostýmů se látkou spíše šetřilo, myslel jsem i na šaty zmíněných hereček. Jedná se však o jev ve hře jasně komunikovaný. Odhalených nohou až do půli stehen, rafinovaných výstřihů a vůbec erotického dusna a intimních dotyků je hra plná.

Sen noci svatojánské má dvě základní roviny - krom té hlavní, kde si láska v režii elfů dělá s lidmi, co chce je zde zároveň paralelní příběh několika dělníků - ochotníků, kteří si v lesíku nacvičují svůj kus, který chtějí předvést athénskému knížeti Theseovi (Vladimír Senič) u příležitosti jeho svatby s Hipolytou, královnou amazonek (Eliška Dohnalová). Jedním z nich je měchař Píšťala Franta alias Petr Florián. Ten mezi ochotníky dostane za úkol hrát ženskou roli a diváka svým výkonem shazuje ze sedaček. Je komediální a neuvěřitelně zábavný. Poslední čtvrtina inscenace je díky jeho výkonu o mnoho snadněji snesitelná.

A proč snesitelná? Představení ve své kráse totiž trvá více než tři hodiny, s přestávkou téměř tři a půl hodiny. To je prostě moc. Hruška diváka koupe v silném vývaru a jakoby se rozhodl jej Shakespearem umučit na dalších 400 let dopředu. Zážitek je to skutečně fortelný, ale vydrží to jen milovník divadla, "fajnšmekr" nebo posedlý shakespearovec. Na počátku jsem si myslel - i díky kostýmům, tématu a vtipnosti, že by Sen v Příbrami mohl být atraktivní pro mladého diváka. Ten ale tři hodiny nevydrží. Starší divák, který asi také nevydrží, pak bude skřípat zuby nad posunem do dnešní doby. Zbývá tedy nadšený divák středního věku, který divadlo navštěvuje pravidelně a dobrovolně se nechá utápět v jinak velmi dobrém představení. Dlouhé je však přespříliš.

Mám-li na závěr ohodnotit procenty, dávám 70 %. Deset od maxima ubírám tak nějak všeobecně, dalších deset za přílišný posun (elfíčka, notebook) a zbylých 10 procent za délku inscenace. Bojím se, že pro mnohé bude hlavní vjem z hry právě to, že trvá tři a půl hodiny. A to je škoda!