Třetí festivalový den nabídl podobnou skladbu, jako den předešlý. Pohádka, pak pár nervy drásajích pecek, a před spaním filmmakera.

Perníková pohádka Miroslavy Bělohlávkové a dalších Bělohlávků, tentokrát pod hlavičkou Studia Damúza, vlastně nabídla již tradiční Mirčin styl. Jednoduchý příběh, postavený na původní kostře tradiční pohádky, jednoduché prostředky, primitivní, leč účinná scéna, která se musí vejít i do auta Twingo. K inscenačním nápadům, (perníková chaloupka coby neodolatelný barevný blikající cirkus, ježibaba coby mladá vystajlovaná dáma, vyhledávající pouze recepty "velmi snadné", animačním a i pohybovým dovednostem, tentokrát přibyla i poučenost mateřstvím a každodenním provozem domácnosti.

Odpoledne jsme zhlédli pohybovou inscenaci, nebo fyzické divadlo a animační práci s předměty, nebo loutkové divadlo s pohybovými prvky, to je jedno, s názvem Múr. Inscenaci připravili studenti VŠMU pod vedením kovaných bardů Luba Piktora a Katariny Aulitisové. Sázka na jistotu.

Následující inscenace Já jsem Krabat okouzlila navozením atmosféry, jakou si obvykle s touto legnedou v Čechách spojujeme. Inscenace vycházela ze slavného filmu, ale nikam dál téma neposunula. Na druhou stranu, ani nic nepokazila.

Další pohybové divadlo nás čekalo v DEPO2015, cenami ověnčená inscenace La Loba, která i v tomto prostředí pěkně vyšla.

Pak už jen následoval další biograf, Biograf, tedy, nyní vlastně kino, Jana Kohouta a Cirku La Putyka. O dalším festivalovém životě nemůžu už nic říct, neboť jsme na něj již neměla dostatek sil. Ale prý byl tradičně mohutný, bujarý, a kapela živá a vytrvalá.