Z pátečního programu Mezinárodního festivalu divadlo jsem viděla tři inscenace. Levínského horor Celý život nestačí popíšu později.

Začala jsem incenací Máj. Zajímavé hudebně-dramatické inscenace Boca Loca Lab se mi daří sledovat již dlouho. Divadelní skupinu Boca Loca Lab založil v roce 2007 režisér a autor Jiří Adámek. Inscenace Máj není tak zábavná, jako Tiká tiká politika nebo Řekni něco, ale je vzhledem k tématu pochopitelné. Tentokrát práce s hlasem a rytmem není nijak objevná. A tak jsem se mohla soustředit na proměnu jednoduchých kostýmů. Herci, dvě herečky a dva herci, mají na sobě světle béžové haleny a kalhoty, různým střídáním různých řad reflektorů mají na sobě buď černé kalhoty a bílé svršky, modré kostýmy, žluté kostýmy, atd.

Spojené inscenování her Václava Havla (Audience), Jiřího Dienstbiera (Příjem) a některých básní Ivana M. Jirouse je mnohem působivější. Začíná se filmovou projekcí příjezdu sovětských vojsk do Liberce, které doprovází vysílání rozhlasu Svobodný Liberec. Redaktor pozve k mikrofonu Václava Havla, který buntuje k odporu k okupantům. Následuje klasická Audience. Sládek Martina Polácha je razantní a sebevědomý. Aktovka má na činohru spoustu zajímavých pohybových gagů. Vaněk Tomáše Váhaly je zde značně upozaděný, ale jeho chvíle přijdou, když stále opilejší Sládek zapomene, kam si dal lahev, pak zapomene, kam si postavil židli, a přičinlivý Vaněk ji rychle čapne, a strčí ji Sládkovi pod zadek. Přepracovaný Sládek usne v sedě na židli a hlavu si opře o Vaňka. Ten vyřízeného Sládka svědomitě a obratně přetočí ke stolu, a opře mu o něj hlavu, a odejde. Přijde postava, kterou jsem si pojmenovala „Duch“, ale v programu je uvedeno Magor. Duch začne přednášet verše Ivana M. Jirouse. Když skončí, Vaněk si zřejmě vzpomene, že ještě neřekl všechno, vrátí se do místnosti se Sládkem, a pronese své legendární „Je to všechno na hovno“. Konečně je přestávka.

Po přestávce se ocitáme v přijímací kanceláři, kam přivedou Vaňka coby nastupujícího vězně. Za stolem sedí také vězeň, který však byl povýšen na přijímacího úředníka. Je to Sládek, který se k Vaňkovi hned hlásí. Vaněk se snaží chovat zdvořile, a nechápe Sládkovo chování. Tak se mu musí Sládek připomenout. Zpitomělý Vaněk, s velkou kazajkou, s tak dlouhými rukávy, že mu nejsou vidět ruce, a s kalhotami, které má pod kolena, zdráhavě přijme tykání. U kafe se dozví, jak to ve vězení chodí. Vaněk to glosuje proslovem o tom, že v dnešní době je vězení asi jediným zařízením, kde současný jedinec pociťuje existenciální hrůzu. Má pravdu. Sládek říká, voják se stará, voják má. (A to platí i pro dlouhodobé pobyty na ženských odděleních našich nemocnic. A někde jsou i ty mříže.) Z filmové projekce se dozvídáme, kolik vyfasovali „…Dienstbier a Šabata, Lederer, Havel a Bednářová Otta, Bělíková Marí, manželé Němcovi, ing. Petr Uhl, a dál, kdo ví…“ Ivan M. Jirous dostal osm let ve Valdicích. Asi se ho hodně báli. Z jeho básní, recitovaných vězněm Magorem (Václav Helšus), vyplývá, že osm let neviděl vyrůstat své dcery. Směl je vidět jen jednou za půl roku. Dnešní vězni smějí mít návštěvy jednou za dva měsíce. (Když jsem pracovala pro Český Helsinský výbor, Hanka Šabatová s ing. Petrem Uhlem to psali do výročních zpráv.) Ač Helšusovy recitace byly velmi civilní, až odtažité, přeci jen mě velmi zasáhly. Hra Příjem není tak veselá, jako Audience, a Magorovy verše už vůbec nejsou veselé. Přes tříhodinou délku se liberečtí předvedli ve velmi dobrém světle.