Páteční festivalový den začal loutkovou pohádkou divadla Alfa s divadelním názvem Čert tě vem! Na přípravě inscenace se setkali dvě loutkářské generace. Text hry připravilo stále ještě mladé duo Tomáš Jarkovský a Jakub Vašíček, kteří od začátku této sezony vedou královéhradecký DRAK. Režie a dramaturgie se ujali staří loutkářští bardi, kmenoví členové divadla Alfa Tomáš Dvořák a Pavel Vašíček (ano, jedna rodina). 
Jedná se o velmi komorní divadlo na divadle, kde dva kočovní komedianti, principál (Petr Borovský) a jeho asistentka (Milena Jelínková) předvádí pouťové divadlo, které obvykle bývá určeno pro široký okruh veleváženého publika. Už tento rozpor předznamenal slabší místa inscenace. Duo Jarkovský a J. Vašíček pro mě začíná být symbolem chaosu a potřeby zaujmout co nejvíce prostředky (za všechny uvádím příklad drakácké inscenace Íkaros, která by se spíše měla jmenovat Zmatek nad zmatek.) Hra byla inspirována seznamem sedmi smrtelných hříchů (Chamtivost, Lenost, Obžerství, Chtíč,  Závist, Hněv a Pýcha,) malinko faustovskou legendou, která však zcela zapadne, a Felliniho silnicí, která je celkem vidět ve vztahu principála a asistentky. Opět se tedy jedná o několik příběhů, spojených příběhem kočovných divadelníků, kdy si principál tak dlouho utahuje z asistentky, až ona zhrzeně uteče, principálovi se začne stýskat, a když se asistentka vrátí, kaje se a slibuje nápravu. Šest smrtelných hříchů je více či méně zdařile ilustrováno loutkami-manekýny v interakci s „živým“ hercem. Poslední hřích, Pýcha, je jakože faustovsky předveden na malém  iluzívním loutkovém jevišťátku. Přínosem inscenace je obrovské nasazení loutkářsky zručných herců a tradiční loutkářské vtípky T. Dvořáka.

Inscenace Sergův efekt francouzského Studia Vivarium patří do kategorie experimentů, které u nás vídáme u amatérského divadla a třeba u uskupení Secondhand Women, a tudíž to pro nás není nijak zvláštní efekt. V nepříliš přeplněné suterénní místnosti rodinného domku předvádí performer Gaëtan Vourc’h drobné etudky s různými předměty, jako je laser či funkční model vrtulníku nebo autíčka na dálkové ovládání. Vše je velmi mimimalisticky zpomalené, a tak je divák rád za dvě tři vtipné scénky, které se odehrají na závěr představení trvajícího hodinu čtvrt. Jedná se o performaci, která má svůj okruh fanoušků a svůj okruh odpůrců.

Švandovo divadlo bylo na festival pozváno se svou pozoruhodnou inscenací Hamlet. Nejklasikovatější klasiku si tvůrčí tým přepracoval k obrazu svému, a je dlužno dodat, že tentokrát se povedla i režie (D. Špinar) i dramaturgie (L. Kolouchová).
Špinarův Hamlet se odehrává jakoby v zámeckém sále se spoustou podobizen šlechtických předků, ale při bližším ohledání se jedná spíše o muzeum kuriozit. Hamlet je část představení držen ve vitríně s nápisem „Brnění ze 13. století“ a Ofélie si stele hrobeček ve vitríně s nápisem „Rodinné ostatky“. Lehce pomatená skvělá Gertruda mladického vzhledu v podání Petry Hřebíčkové silně připomíná naši někdejší první dámu. Živočišná a v závěru dočista šílená Ofélie Zuzany Onufrákové nepřipomíná nic, co jsem dosud viděla (no, možná Třískova Krále Leara), a doufám, že její výkon jí přinese mnoho divadelních cen. Spousta slavných scén je zde postavena na hlavu, a možná i to vede většinu postav alespoň ke sdílení jointa, a někteří, např. Gertruda, která začíná chápat, že její nové štěstí je neudržitelné, zvolí silnější látku. Hrobníkův monolog odříká nepříčetná Ofélie, závěrečný souboj se odehraje bez mečů, a dvůr je bezpečně a sterilně uzavřen v muzeální vitríně, zatímco polonohaý Hamlet, vyloučený z urozené společnosti, stojí před vitrínou a nemůže se dovolat.
Jedná se o velmi dobrou inscenaci, která jistě Švandovu divadlu přitáhne nové mladé publikum.