Na zahájení 30. Ročníku Mezinárodního festivalu DIVADLO v Plzni jsem nebyla, takže úvodní festivalovou dávku emocí znám jen z druhotných pramenů. Důležité je, že velmi problematické Nové divadlo, kde je špatně snad úplně všechno, získalo nový ozvukovací aparát, který nemá ani pražská Zlatá kaplička. To, že si kolega Baxa, věrný návštěvník většiny předcházejících ročníků, nevzpomene, kdo co kde (kam) založil, je marginálie. 

Předchozím dvaceti devíti ročníkům festivalu je věnovaná venkovní výstava ve Smetanových sadech (to je mezi Velkým divadlem a hotelem Slovan, na konci vinotékové uličky), kde je i velkoformátová fotka otců zakladatelů z okruhu časopisu Svět a divadlo (Král, Doubrava, Černý), i s matkou Reslovou. Akorát prof. Lukeš chybí. 

Ve čtvrtek, druhý den festivalu, jsem viděla dvě vlajkové inscenace jubilejního ročníku, kanadskou inscenaci souboru Ex machina s názvem 887 a švýcarskou inscenaci Ani ponětí divadla Vidy – Lausanne. 

Hlavní hvězdu festivalu, Roberta Lepage, který navenek sám táhne dvouhodinové představení 887, nechá produkce utopeného v hlubinách jeviště Nového divadla, přitom je evidentní, že dispozice scény na to není stavěná. Mnohem lepší by bylo divadlo Alfa nebo DEPO2015. Ale chápu, jistě byl dovoz drahý, a musel se alespoň trochu zaplatit.

Viditelným Lepageovým partnerem je variabilní objekt cca š-v-h 3x2x4m, který skýtá pro diváky, kteří ještě nespí, spoustu překvapení. Objekt zvenku zobrazuje činžovní dům s osmi partajemi, vevnitř se však ukrývá Lepageova kuchyň v životní velikosti. 

Hlavní dějovou zápletkou je to, že se Lepag musí naučit třístránkovou báseň White speak od Michèle Lalonde. Snaží se nějak aktivovat svoji paměť, a psycholog mu poradí, aby jako mnemotechnické pomůcky použil vzpomínky na dětství. Objekt tak představuje Lepageův rodný dům s číslem popisným 887. Lepage představuje jednotlivé partaje, a je obdivuhodné, jak jen pomocí oken do ulice dokáže jednotlivé rodiny charakterizovat. V přízemí věší imigrantka z Haiti do oken prádlo, protože nemá na záclony, a naproti v bytě skáče na postelích banda nezvedených dětí, v domě přezdívaných Gorilčata z Gorilí rodiny. Pod Lepagoevými bydlí správcová s obrovským psem, a nad nimi mravná a zbožná irská rodina. Další partaje si úplně nepamatuji, přeci jenom z patnácté řady odečítat loutkovou stínohru, byť místy velmi vtipnou, bylo dost obtížné. Podobné postupy u nás používá Jakub Maksymov, ten však své, v loutkářské obci slavné, scénografie vyrábí u firmy Domanico Delanico někde od Jaroměře.

Vzpomínky na dětství se prolínají s děním v tehdejším Quebeku, kde probíhaly demonstrace o sebeurčení. Inscenace se vyznačuje výbornou loutkohereckou prací Lepageových spolupracovníků, kteří se ukážou až při děkovačce. A, samozřejmě, výborný je i výkon Roberta Lepagea. 

Absurdní švýcarská hříčka Ani ponětí byla odehrána v prostoru DEPO2015 s mnohem lepším sepětím s publikem. Na chodbě činžáku se pohybují dva muži v drahých společenských oblecích, jeden hraje na klasický hudební nástroj, druhý recituje sofistikované verše. Zvláště nedostižná je báseň o zlevněné vrtačce. Musím se zeptat, jak se odborné výrazy překládaly do češtiny. Muži se snaží žít velmi kulturně, avšak neustále jim to kazí nejrůznější předměty. Pitomý kazeťák, z(a)motaná kazeta, neurvalá poštovní schránka, a nakonec radiátor ústředního topení, který se na závěr vzbouří, a převezme vládu nad činžákem. Muži sbalí kufry a zdekují se. Tato inscenace byla při vší úctě ke kanadské inscenaci velkou vzpruhou v chladném podzimním dni.