Za dvě sezóny její existence už jsme si zvykli, že Malá scéna Nového divadla nabízí mimořádně kvalitní inscenace – a novinka plzeňské činohry není v tomto ohledu výjimkou. Silné divadelní monology už diváci okusili ve hře Rolanda Schimmelpfenniga Push Up (Cesta vzhůru), kterou režírovala Zuzana Burianová. Kdo jim přišel na chuť, rozhodně nebude hrou Howie a Rookie Lee zklamán.

Marek Němec režíroval poprvé hru Dubliňana Marka O'Rowea v roce 2013 – byl to Terminus a byl to velký úspěch. Přesvědčit se o tom můžete sami - inscenaci stále uvádí Divadelní spolek Kašpar. Tentokrát ovšem není autorkou překladu Ester Žantovská, ale Zdeňka Brandejská. Text Howie a Rookie Lee vznikl roku 1999, a je tedy o osm let starší než Terminus. I v tomto případě jde o monology – v Terminovi je však pronášejí tři postavy a jejich příběhy se protínají, v Plzni si dva herci předávají štafetu v polovině příběhu.

Režie Marka Němce je jemná, empatická, citlivá a záměrně neefektní. S autorem si rozumí dokonale. Diváci vstupují do důvěrně známého prostoru Malé scény, ale všechno je tentokrát trochu jinak. Hlediště je poloviční, intimnímu příběhu z Irska smí naslouchat jen 60 diváků. Jeviště má tvar obdélníku s bílou plochou uprostřed. Scéna Lukáše Kuchinky připomíná kolbiště, boxerský ring, jen sloupky a lana tu nejsou. Se světlem se pracuje minimálně, hudba Ondřeje Švandrlíka zazní jen výjimečně – nic nesmí rušit divákovu fantazii – v tom je inscenace chytře minimalistická. Hlasově, intonačně a temporytmicky je ovšem opulentní.

Jan Holík je ideálním představitelem smolaře Howieho. Čepici a reflexní vestu, které naznačují jeho pracovní pozici, hned v úvodu odhazuje a zůstává v tmavé mikině, která pod zipem skrývá překvapení. Vypravuje s nasazením, jeho gesta jen lehce ilustrují příběh. Je až s podivem, jak rychle umí vytvořit potřebnou atmosféru, jak na několika slovech dokáže zveřejnit vztah ke svému malému bráškovi, k milence Yettině, k Rookimu Lee. Je chlapácký, klackovitý, ale také zranitelný. Závěr je katarzní, silný, není snadné navázat, a přece se to Rookiemu daří bravurně – tempo se drží, inscenace se bez zaškobrtnutí valí dál jako temná řeka.

Zatímco u Jana Holíka je nejvýraznějším rysem kostýmu, jehož autorkou je Jana Jurčová, tričko s potiskem, u Ondřeje Rychlého nepřehlédnete originální opasek, kterým láká ženy do svého náručí. V první chvíli vás tím rozesměje – ale ruku na srdce – kdo by mu odolal! Také Ondřej Rychlý své postavě dokonale rozumí. Je rozený svůdce, ale zároveň velmi osamělý člověk, umí se rvát se životem, umí si ho užívat, a přece ho onen boj zmáhá a touží po nějaké jistotě. Skvěle pointuje, jeho výkon je jemnější, a přece poutavý a plný energie.

Na konci představení máme dojem, že snad nemůže být nic jednoduššího a přirozenějšího než monologické vypravování příběhu. Prostě se postavíte před lidi a spustíte. Ale za to si mohou herci sami – jsou tak dobří, že dají divákům zapomenout, jak obtížná tahle disciplína je.

Hra Marka O'Rowea je mimořádně vtipná, ale je to smích, který přimrzá ke rtům. Diváky, kterým jsou proti mysli hrubá slova a kteří nejsou schopni kvůli drsnější formě zahlédnout obsah, se sluší před návštěvou divadla varovat. Všechny ostatní, kteří mají mysl otevřenou a jsou schopni a ochotni s oběma hrdiny projít Dublinem, trochu se při tom umazat, bát se spolu s nimi, bojovat, smát se i plakat, zvu na inscenaci Marka Němce a dramaturga Vladimíra Čepka co nejupřímněji. Uvidí poctivé a dobré divadlo.