Do Plzně se po mnoha letech vrátily Tři sestry. V novém překladu Jaroslava Vostrého, který se pokusil úzkostlivě držet originálu a díky němuž přestávají být Veršinin a Tuzenbach jen mluvky. Vrátily se ve výrazném režijním pojetí Michala Vajdičky, který měl odvahu opustit inscenační tradici posledních let, a značně zestárly – o nějakých dvacet let, o celou generaci. Díky tomu všemu jsou plzeňské Tři sestry Antona Pavloviče Čechova mimořádné.

Tříhodinová inscenace se obešla bez výraznějšího krácení, jen závěr chybí. Téměř celá strana textu je pryč. A překvapivě to nevadí. Dokonce jsem měl pocit, že další slova po zprávě o Tuzenbachově smrti už by byla zcela zbytečná, zněla by v tomto pojetí falešně a prázdně. A faleš je tím, čemu se Michal Vajdička na hony vyhýbá.

Plzeňské Sestry jsou výjimečné také výpravou. Kostýmy Kataríny Hollé hercům sluší, a zároveň dokonale slouží inscenaci. Až na uniformy nejsou vysloveně ruské – však takoví lidé jsou všude na světě. A v každé době. Pavol Andraško navrhl dům Prozorovových jako místo, které má své nejlepší časy už dávno za sebou, jako ruinu poškozenou válkou nebo jinou pohromou. Jsme sice v ruském krajském městě na začátku 20. století, ale zároveň můžeme být i jinde a v jiné době. Je vidět téměř do všech místností, obyvatelé domu nemají žádné soukromí, všechno je slyšet. A omšelý salón, kde se odehrává většina děje, není už vůbec bezpečným místem – za jeho okraji se totiž otevírá propast. Hudba, jejímiž autory jsou Martin Tvrdý a Václav Havelka, je využívána jen střídmě. A nezní rusky, zní jaksi univerzálně. Ruská jsou jen jména. A samovar, který dostává nejmladší ze sester k svátku.

Mnozí diváci možná nelibě ponesou, že to „není Čechov". Ale ona snad je nějaká povinnost držet se jakési osvědčené inscenační tradice? A jaké vlastně? Ostatně ani Daniel Špinar ji v Národním divadle nectí. Možná se „nehraje Čechov", ale hraje se velmi poctivě o lidech, o jejich bolestech, obavách, o jejich chybách, o nadějích. Ale té naděje je pramálo. Asi nejčastějším slovem inscenace je únava. Stárnoucí sestry už netouží po Moskvě, smířily se s tím, že nikdy neodjedou – touží po odpočinku.

Při obsazování rolí měl režisér Vajdička mimořádně šťastnou ruku. Všechny sestry jsou hodně otlučené životem, vyhořelé. Dobře vychované, vzdělané, a přece tak často bezradné, neschopné svěřovat se jedna druhé, neschopné se pro cokoliv rozhodnout. Utíkají jedna před druhou, a přece je to táhne k sobě. Jana Kubátová je úzkostná, ochranitelská, laskavá, dojímá a současně odrazuje svou uzavřeností. Apolena Veldová se k roli Máši vrací po 17 letech. Srovnání žel nemám, ale její manželství s Kulyginem už trvá nesnesitelně dlouho a je to znát při každé Kulyginově promluvě, při každém jeho pohybu, na který Veldová reaguje odporem – a nelze se jí divit. Její láska k Veršininovi dojímá a bolí zároveň. Irina (ve Vostrého překladu Irena – trochu si s tím jménem v inscenaci hrají) není žádné mladé děvče, ale žena, které se blíží čtyřicítka a která se toho děsí. Ale zároveň zůstává holčičkou, protože je ze sester nejmladší. Vyšší věk sester především prohlubuje beznadějnost jejich situace, na vztazích se toho tolik nemění. Jen je všechno jaksi zoufalejší, temnější.

Benjamínkem rodiny je Andrej Ondřeje Rychlého. Svých starších sester se bojí, nedokáže s nimi mluvit, neumí se jim podívat do očí, v jejich přítomnosti se chová jako autista, se sluhou však mluví povýšeně a je cynický. Do Nataši se snad ani nezamiloval, ale sestrám natruc si ji vezme. Šťastný není, nechává se semlít událostmi. Nataša Andrey Mohylové je naopak cílevědomá zlatokopka. Andreje ani své děti ráda nemá, rychle se učí všemi manipulovat, možná to uměla odjakživa. Martin Stránský je jako Veršinin zaskočený Mášiným citem. Už se nedokáže zamilovat, také on je unavený. Čechovův text nechrlí, jak velí inscenační tradice, jeho slova nejsou slovní vatou pronášenou z rozpaků. Utopická představa o budoucnosti, kterou sdílí s baronem Tuzenbachem, jej jaksi utěšuje, uklidňuje, dává naději, byť chatrnou. To baron Tuzenbach se utěšovat nepotřebuje, je mužem činu. V podání Petra Konáše je snad nejsympatičtější a nejupřímnější postavou inscenace.

Nešťastný Solenyj Michala Štěrby kope kolem sebe, své city odkryje jen na okamžik a je krutě zraněn, Kulygin Miloslava Krejsy se snaží nevidět, co vidí všichni kolem, lékař Čebutykin Zdeňka Muchy se už zajímá jen sám o sebe a dojemně pomalá a „zbytečná" je Monika Švábová jako Anfisa. Jan Maléř pak dokazuje, že není malých rolí. Jeho sluha Ferapont na sebe vtipně strhává pozornost, jeho tupost je vítaným zdrojem humoru.

Všem vztahům lze dobře rozumět, všechny motivy jsou srozumitelné. Jediné, co mi nepřestává vrtat hlavou, je přítomnost Rubikovy kostky. Časově se s Čechovem pochopitelně míjí, ale to by nevadilo. K tomu, abychom pochopili, že Ferapont nepatří k nejbystřejším, ji jako diváci nepotřebujeme. Nebo se nám režisér snaží naznačit, že Sonička je přece jen Andrejova dcera? Pokud na její smysl v inscenaci přijdete, budu rád, když mi dáte vědět.

Vajdičkovy Tři sestry současné plzeňské činohře náramně sluší, jen mám pocit, že v komornějším prostředí by byla inscenace působivější. Snad nebude plzeňským divákům ta mistrně inscenovaná beznaděj ve zlatých portálech proti mysli.