Poslední inscenace dramaturgie experimentální činohry Divadla Meetfactory Buzní kříž je divadelní adaptací knihy Michala Witkowského Chlípnice. Kontroverzní kniha postihuje osud homosexuálního páru za doby normalizace, jenž pod tlakem bigotnosti polské populace reaguje přemrštěným chováním – dvojice si osvojila „vykroucené“ chování a navzájem se oslovuje v ženském rodě.
Dramatizace Jana Horáka a Miroslava Bambuška čerpá především z první poloviny románu. Reportér (Tomáš Jeřábek) navštěvuje „chlípnice“ (Karel Dobrý, Roman Zach), jež mu chystajíce se na noc ve městě vypraví o svých zážitcích, touhách a plánech na večer strávený v parku. Scénář však z předlohy vybírá jen omezené množství témat, z nichž většina podporuje stereotypní vnímání homosexuální menšiny. Inscenace se zaměřuje na sexuální tužby páru a jeho výstřednost, ale již zapomíná vypovídat o tlaku, jemuž dvojice podléhá: homosexualita byla v Polsku ze seznamu psychických poruch vyškrtnuta až v roce 1991. Absence dramatického napětí v Buzním kříži je alarmující. Ze schematické zpovědi dvou výstředních individuí vyčnívá pouze moment, v němž dvojice svede předsudky zaujatého reportéra. Tento zlom však není podpořený textem, v němž jsou oba homosexuální muži prezentováni jako líní, nečistotní, promiskuitní a amorální jedinci, kteří se nedokážou ubránit svým pudům.
Karel Dobrý a Roman Zach odehrají většinu představení nazí, oblečeni pouze do síťovaných punčoch. Jejich herecký výkon, spíše než v zpřítomnění charakterních rolí, spočívá v nevkusném vzdychání, zjemnělém šišlání a vzájemném osahávání se. Postavy se skrze své ztvárnění stávají dvojrozměrnými karikaturami, jež se nesnaží získat si divákovi sympatie.
Reportér Tomáše Jeřábka o svých předsudcích jen mluví, ale jinak se zdá, že jeho respondenti jej přitahují již od samého začátku. Herecký představitel neposkytuje postavě prostor pro vývoj. Jeho prvotní znechucení se projevuje stejně jako následná fascinace: neutuchajícím funěním a otíráním si zpoceného čela.
Hudba (Vladimír Franz, Petr Kofroň, Jakub Kudláč) dotváří kontroverzní vyznění inscenace. Muzikální výstupy svým obsahem připomenou Pornohvězdy Petra Kolečka. Hlavní postavy se v nich vyznávají k preferenci orálního sexu s heterosexuály. Postrádají však parodický ráz a příliš nepokrytě se snaží šokovat.
Celé jeviště pokrývá zmačkané oblečení, které také tvoří postranní stěnu, jíž proniká světlo. Postavy se brodí špinavými hadry, a i když se jim z nich podaří vymanit, jsou stále v zajetí jejich stínů. Scénografie Tomáše Bambuška, ač zdařile, tematizuje poněkud černobílý pohled na homosexuální menšinu.
Buzní kříž pana Bambuška je prvoplánově provokativní počin, jenž se zuby nehty snaží naplnit dramaturgický plán experimentální činohry. Předloha Chlípnice během dramatizace přišla o svoji poutavost a ponechala si pouze stereotypy, které z inscenace činí propagační materiál homofobních seskupení. Kniha, jež byla zčásti obhajobou „vykroucených mužů“, by si zasloužila zpracování, které svůj inspirační zdroj nenachází v předsudcích.

Buzní kříž, Divadlo Meetfactory
Volně podle románu Chlípnice Michala Witkovského
Překlad: Jan Jeništa

Režie: Miroslav Bambušek
Scénář: Miroslav Bambušek a Jan Horák
Dramaturgie: Jan Horák
Scéna: Tomáš Bambušek
Masky a kostýmy: Zuzana Krejzková
Hudba: Vladimír Franz, Petr Kofroň, Jakub Kudláč
Hrají: Tomáš Jeřábek, Karel Dobrý, Roman Zach